V malé učebně sedí po dvou v lavicích, zvědavě pozorují lektorku před tabulí a pilně si zapisují do učebnic. Skupina Afghánců se uvnitř nenápadného domu v brněnských Židenicích snaží proniknout do tajů češtiny.
„Jsou velice motivovaní a zvídaví. Chtějí po mně domácí úkoly, do hodin chodí připravení, o víkendech se sami učí slovíčka, mají velký hlad po českých knížkách,“ popisuje Martina Čichoňová, která vyučuje cizince dlouhodobě. „Tohle je asi nejlepší skupina, co jsem za dvanáct let měla,“ chválí.
Jejími studenty jsou dva muži, kteří ve vlasti tlumočili českým vojákům, se svými rodinami. Z Afghánistánu obsazeného radikálním hnutím Tálibán unikli díky evakuačním letům české armády – šestadvacetiletý Hamidullah jen se svou manželkou, čtyřiatřicetiletý Faisal kromě ženy přivedl také bratra, dvě sestry a otce (jména obou tlumočníků jsou kvůli jejich bezpečnosti smyšlená, redakce je však zná).
Dvouhodinovou lekci češtiny mají čtyřikrát týdně, vždy ve čtyřčlenných skupinách. „Myslela jsem si, že se budou chtít rozdělit na muže a ženy, ale nakonec se sami rozhodli pro smíšené skupiny. V každé totiž musí být muž, který je schopen překládat z angličtiny do jazyka darí, ženy neumí anglicky ani slovo. Ale ovládají aspoň psaní latinkou,“ přibližuje Čichoňová.
Zpočátku měla obavy z kulturní odlišnosti. „Myslela jsem si, že si budou držet odstup, ale jsou velice milí, vtipní, při hodinách se hodně smějeme. Porozumění funguje i se ženami, je třeba vidět, že šátky už nosí volněji. Ale pořád si dávám pozor a nenosím třeba časopisy s odhalenými ženami,“ líčí učitelka, která pozoruje velký jazykový pokrok zvlášť u mužů.
„Ti, co tlumočili českým vojákům, už některá slova znali a jsou schopni základní domluvy. Ale je to i věc motivace, protože tu chtějí najít práci, což u jejich žen nebývá zvykem.“
Příspěvky na bydlení i kurzy
Znalost češtiny je ovšem jen jedním z předpokladů úspěšného začlenění Afghánců do české společnosti. Tomu napomáhá Státní integrační program poskytovaný Správou uprchlických zařízení ministerstva vnitra (SUZ).
„Cílem je zejména vést je k samostatnosti a odpovědnosti v jejich novém životě v České republice. Podpora se zaměřuje na prioritní oblasti bydlení, zaměstnání, vzdělání a výuku českého jazyka,“ sděluje mluvčí SUZ Jan Piroch.
Zůstat v Česku se rozhodlo 26 z 33 rodin evakuovaných českou armádou z Kábulu, pro něž sociální pracovníci připravili individuální plány integrace. Důležitým krokem je nalezení samostatného bydlení, což už se u některých rodin podařilo.
„Pokud se jedná o osoby z výrazně kulturně odlišného prostředí, jako je tomu v tomto případě, je nutné věnovat velkou péči a čas na adaptaci uprchlíka na místní podmínky,“ přibližuje Piroch s tím, že SUZ pro všechny Afghánce uspořádala kurz socio-kulturních reálií seznamující je s praktickými stránkami života v Česku.
Dvěma rodinám tlumočníků v Brně zatím slouží jako domov dvoupatrová židenická budova zmíněná v úvodu. „Bydlet tu mohou až rok a půl,“ říká Marie Vavříková, sociální pracovnice Integračního azylového střediska Brno, která Afgháncům pomáhá vyřizovat formální záležitosti jako nahlášení na úřad práce, dávky hmotné nouze, doklady nebo zdravotní péči.
Z integračního programu mají nárok na příspěvky na bydlení, základní vybavení, rekvalifikační kurzy nebo třeba autoškolu.
„Ale určitě z něj nedostávají žádné peníze na ruku, aby si třeba koupili iPhone. Díky udělené mezinárodní ochraně mají stejné postavení, práva, ale i povinnosti jako Češi,“ upozorňuje Vavříková. Až se lépe naučí česky, budou si Afghánci chtít najít práci. „Co jsem vyrozuměla, nebrání se tomu ani ženy,“ podotýká Vavříková.
Pivo jen bez alkoholu
Zatím obě rodiny poznávají okolí, vydaly se například i na výlet do Prahy. „V Brně se nám líbí. Občas chodíme na centrální náměstí, obdivujeme historické kostely. Mám rád i česká jídla, například knedlíky nebo guláš,“ svěřuje se Faisal, kterého však nejvíc zaujaly buchtičky s krémem. „Piju i pivo, ale jen nealkoholické,“ usmívá se.
Tálibán nikdy nezapomene, kdo s ním válčil, říkají evakuovaní tlumočníci |
Pyšnit se může velmi slušnou znalostí českých fotbalistů. „Čech, Rosický, Nedvěd, Koller, Baroš, Schick,“ jmenuje hvězdy nedávné minulosti a neomylně k nim přiřazuje i jejich kluby. „Už čeští vojáci se divili, kolik jich znám. Jak by ne, vždyť to byli výborní hráči,“ prohodí.
Ne všichni Afghánci zachránění českou armádou vykazují podobný vděk a snahu, u mnohých převládá apatie a stesk po domově. Faisal však několikrát zdůrazňuje, že se touží co nejdřív začlenit do zdejšího života.
„Chci se naučit česky, najít si práci, být nezávislý a užitečný pro tuto společnost, protože Česká republika je teď můj domov. Jsem vděčný za pomoc, kterou mně a mé rodině poskytla, a chtěl bych jí to vrátit,“ oznamuje.
