Možná se k těmto svým pacientům dostal přirozeně i proto, že sám pochází z hudební rodiny – maminka klavíristka, otec hudební pedagog, někdejší violoncellista Moravského kvarteta.
„Nejdřív jsem pracoval pět let na klinice u svaté Anny jako chirurg oblasti hlavy a krku,“ popisuje medicínské začátky Radan Havlík.
„Ale postupně mě začala víc zajímat funkční medicína. Od počátku jsem měl pacienty širokého spektra svého oboru, postupně však o mně jeden hlasový profesionál řekl druhému, takže pacientů tohoto typu začalo přibývat,“ líčí cestu, po níž se do jeho péče dostala drtivá většina hlasů, které živí umělce nejen v Brně.
Posluchače Janáčkovy akademie múzických umění pak učí, jak o hlasotvorné ústrojí správně pečovat. A vůbec je zasvěcuje do jeho tajemství.
Nejvíc zabrat dá Puccini a Verdi
Jako lékař musí ovšem okamžitě zasáhnout v případě, že hlas jeho pacienta je z nejrůznějších důvodů indisponován, a přitom má zpěvák před vystoupením. „Samozřejmě nejlépe nealternovaným,“ usmívá se lékař.
Hlas Magdaleny KoženéCo soudí Radan Havlík o zpěvu patronky festivalu Concentus Moraviae? „Všechno je v její vynikající technice i daných dispozicích, včetně toho, že si nikdy nepoškodila hlasivky a excelentně zpívá v oboru sobě vlastním. Znám ji od jejích počátků v Brně, kdy vystupovala na vánočních koncertech s Moravským kvartetem, kde na violoncello hrál a vánoční repertoár dával svým způsobem dohromady můj tatínek,“ líčí Havlík. O jejím přednesu Händelova Larga se traduje, že nádhernou dlouhodechou barokní melodii Magdalena Kožená zazpívala, aniž otevřela noty, jen co vyslechla hudební úvod a přijala z něj nejen tóninu a tempo, nýbrž i výraz a smysl. „Ta mladá holka zpívala, jako kdyby s námi zkoušela odjakživa, a přinášela do toho ještě něco, co se dalo přijmout a rozvíjet. Nemuseli jsme, jak jsme byli zvyklí, hlídat, co tam ta ženská zase provede, nýbrž v pohodě a s požitkem muzicírovat,“ shodli se tehdy členové Moravského kvarteta. |
„Problémem to bývá typicky u oper Pucciniho či Verdiho, kde jsou role s velkou obtížností a hlas, který je má zvládnout, musí být v naprosté pohodě,“ oznamuje Havlík.
„Tam opravdu stačí třeba jen malé nachlazení, případně pokud interpret něco ne úplně dobrého sní. Pak se mu žaludeční šťávy vracejí přes dolní jícnový svěrač, okyselí se mu hrtan a už je to zlé,“ vysvětluje, že také ne právě zdravý způsob života poškozuje hlasivky nejrůznějšími způsoby.
„Stačí se podívat na hektické pracovní nasazení mnoha operních sólistů, kteří dopoledne mají zkoušky, odpoledne oprašovačky a večer třeba zpívají úplně něco jiného. Už jen emoce s takovým stresem související poškozují celé tělo, kde všechno souvisí se vším,“ je přesvědčen lékař.
Antibiotika i Vincentka
Těsně před představením se podle něj hlasový kolaps může dostavit nejen z organických, ale i funkčních důvodů.
„Většinou zkušený operní pěvec pozná už po probuzení přede dnem, kdy má například zpívat velkou roli, že na něj jde nachlazení. Při známkách infektu jej tedy intenzivně zaléčuji jak inhalacemi Vincentky, tak i celkovými antibiotiky nebo prostředky na odhlenění, preparáty proti otokům a překrvení hlasivek, případně také antihistaminiky. Velmi důležitá je lokální aplikace medikamentů přímo na hlasivky,“ vypráví lékař.
A dodává, že zkušení pěvci většinu prostředků, které se jim na tyto stavy osvědčily, mají stále k dispozici ve svých domácích lékárničkách.
Protože sám učí na JAMU péči o hlas už od roku 1995, brněnští absolventi zpěvu si od běžné indispozice dokážou většinou pomoci sami. „Ale když mají s hlasem nějaké větší trable, dojíždějí ke mně i z opačného konce republiky,“ usmívá se Havlík.
Špičkový pěvec jako tenista
A jak vlastně zpěvák se svým hlasem pracuje? „Hlasotvorné ústrojí je hardware poháněný vzduchem. Zvuk vznikající přímo na hlasivkách je ovšem zcela nepodobný lidskému hlasu, což vím velmi přesně, protože jsem v rámci jednoho výzkumného projektu před lety pracoval s desítkami hrtanů,“ líčí odborník, že takový zvuk zní asi jako stéblo trávy, na které foukáme, vložíme-li je mezi dlaně.
Hlas, jak jej známe, se tvoří až v rezonančních oblastech, tedy vzduchem naplněných prostorách nad hlasivkami, podobně jako když se struna natáhne na tělo violoncella. „A ten nádherný tón je daný celistvými násobky základní frekvence onoho hudebního nástroje. Podobně je tomu u člověka,“ vysvětluje Havlík.
Kromě fyziologických záležitostí je ovšem právě u zpěvu velmi důležitá psychika pěvce.
„Protože všechno ovládáme z hlavy, včetně všech automatismů, které jsou u špičkového zpěvu nutné, stejně jako když vrcholový tenista má zažité pohyby, o kterých už ani nepřemýšlí. A tak i zpěvák musí mít nacvičenu jemnou souhru všech svalů fonačních i artikulačních, posazení tónu a jeho modulaci, aby k nim nakonec přidal to nejdůležitější, to jest ducha,“ uzavírá Havlík.
