Od roku 2007 vede Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie v Brně (CKTCH), kde je nyní „přenos“ jater zcela rutinním zákrokem – zařízení jich provede v průměru 45 ročně. Do penze se však uznávaný kardiochirurg původem z Blanska ještě nechystá. Jeho služby jsou totiž stále potřeba.
Jak vzpomínáte na 2. únor 1983?
První transplantaci jater u nás jsme připravovali velmi dlouho a pečlivě. Byl sepsán protokol s jednotlivými kroky. Při samotné operaci jsem já jako mladý chirurg stál poblíž a hlídal daný „manuál“. Kontroloval jsem, jestli jsou dodrženy všechny úkony, a současně zaznamenával časové údaje, jak která část operace dlouho trvá.
Vybavíte si ještě, co jste prožíval?
Vzhledem k tomu, že tíha operace ležela zejména na jiných, já jsem tam byl jen taková „přihlížející osoba“. Vím, že nijak nervózní jsem tedy nebyl. Hned po transplantaci jsem si však uvědomil, že jsem se možná stal očitým svědkem významné, téměř historické události.
Celá rodina musela být neustále připravená na to, že můžu kdykoli zmizet. Nakonec jsme našli společný algoritmus tak, aby nám život ubíhal dobře a byli jsme všichni spokojení.
Dřív pacienti podstupovali transplantaci kvůli nádorům jater, dnes je hlavním důvodem cirhóza. Jak se cítíte, když se při operaci na taková játra díváte? Neříkáte si třeba, jak mohou být lidé tak nezodpovědní, že si nadměrným pitím sami ubližují?
Alkohol je opravdu jeden z důvodů vzniku cirhózy a v poslední době tito pacienti nejsou výjimkou. Myslím si, že pro zdravotnický personál to skutečně může být odstrašující příklad. Při konzumaci alkoholu si asi většina z nás na pohled na cirhotická játra vskutku vzpomene, ale úplní abstinenti kvůli tomu nejsme. (směje se) Na druhou stranu je třeba říct, že pacienti s cirhózou skutečně konzumují alkohol o hodně víc, než je zdrávo.
Pamatujete si na první transplantaci, kterou jste přímo vedl?
Ano, bylo to v roce 1986 a „přesouval“ jsem ledviny. Byl jsem tehdy dost nervózní, transplantace totiž trvala déle, než bylo obvyklé, ale nakonec vše dobře dopadlo. Játra jsem začal transplantovat až v roce 1995 už jako zkušenější chirurg.
Přepadne vás i dnes nervozita, nebo už je to pro vás rutina?
To je obtížná otázka, protože drtivá většina operací je samozřejmě rutina, ale občas se vyskytne taková, o níž vím, že bude extrémně náročná. Možná nervozita není úplně to správné slovo, ale doktor musí mít respekt před každou operací, aby k ní přistupoval naprosto soustředěně a odpovědně.
Běžný člověk má představu, že na sále je hrobové ticho. Je tomu opravdu tak?
To je individuální záležitost. Někdo má skutečně rád ticho, aby se mohl zcela soustředit na práci. Já jsem typ chirurga, který má během operace puštěné rádio. Právě hudba mi u operování spíš pomáhá, ticho by mi možná ani nedělalo úplně dobře. (směje se)
Držíte v sobě také vzpomínku na transplantaci, která byla něčím význačná?
Vzpomínám si třeba na transplantaci jater pro takzvanou sekundární biliární cirhózu, což je onemocnění, které vzniká poté, co dojde k poškození žlučových cest. Pacientka tehdy byla operována na jiném pracovišti a došlo právě k tomuto poškození. Následkem toho dostala jaterní cirhózu a musela na transplantaci, která byla extrémně náročná, trvala celkem asi deset hodin. Dodnes si to živě pamatuji, byl to pro mě jeden z nejhorších chirurgických zážitků vůbec.
Objevily se i operace, jež dobře nedopadly?
Samozřejmě se čas od času stane, že operace nemá šťastný konec. Transplantační chirurgie je obecně náročný obor. Pacienti většinou přichází ve velmi závažném stavu se selhávajícími orgány. A někdy se prostě přes veškerou snahu nepodaří takový těžký stav zvrátit.
Pacient si radši řekne o tabletky, než aby přestal kouřit, říká kardiolog |
Pokud však zákrok skončí úspěšně, jak vypadá následný život zachráněných pacientů?
Vždycky dostanou doporučení, jak se chovat. Až do konce života musí užívat imunosupresivní léky, tedy proti odhojení. Měli by dodržovat zdravý životní styl, třeba u těch, kteří šli na operaci z důvodu cirhózy kvůli alkoholu, platí absolutní zákaz jeho požívání. Kouřit nemůže žádný z pacientů. Pokud však tohle všechno dodržují, tak většinou nejsou nijak zásadně omezeni při životě, mohou podstupovat i fyzickou námahu. Existují například Světové hry transplantovaných, kde se setkávají lidé po transplantacích orgánů a soutěží v letních i zimních sportech a podávají dobré výkony. Takže také to je důkazem skutečnosti, že mohou dál žít normálním životem.
Jsou s vámi někteří spokojení „zákazníci“ stále v kontaktu?
Například pacienti po transplantaci srdce si založili spolek Markéta, každoročně se schází a nás lékaře zvou také. Takže jednou za čas strávíme příjemný víkend s bývalými pacienty. Vždy si také nachystáme nějakou odbornou přednášku, aby se i oni mohli vzdělávat. Musím říct, že je pro nás velmi povzbuzující vidět lidi po transplantaci, z nichž řada byla před operací ve velmi těžkém stavu a dnes mají normální život. Večer jsou schopní při hudbě tancovat a bavit se, což pro nás představuje velkou vzpruhu.
Kolik transplantací jste vlastně dodnes provedl?
Osobně něco přes dvě stovky transplantací srdce, asi 150 zákroků u jater a 136 „přenosů“ ledvin.
Jako ředitel CKTCH máte současně i mnoho manažerských povinností. Co je pro vás psychicky náročnější – být na sále, nebo úředničit v kanceláři?
Pro mě je určitě psychicky náročnější sedět v kanceláři a dělat různá manažerská rozhodnutí než být právě na operačním sále. Ten pro mě dnes představuje spíše takovou mentální relaxaci.
Čím trávíte volný čas, abyste si od práce zcela odpočinul?
Odpočinek je určitě nutný. Pokud nějaký volný čas mám, tak se snažím hlavně sportovat. Přes léto se navíc věnuji své oblíbené zahrádce, zejména té bonsajové. No a v poslední době, kdy už máme vnoučata, trávím čas s nimi, což je rovněž obohacující.
To mě přivádí k další otázce. Absolvoval jste stáže v Nizozemsku, Anglii i v Americe. Byl jste jmenován přednostou Kardiochirurgické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc. Nyní jste už 16 let ředitelem CKTCH. Co všechno jste vy a vaše rodina museli obětovat, abyste se mohl stát světově uznávaným expertem v tomto oboru?
Ono to obětování je hlavně o každodenní činnosti rodiny. Byl a stále jsem zvyklý být čtyřiadvacet hodin denně na telefonu, takže kdykoli zazvonil a z práce mi oznámili, že je třeba přijet, vše muselo jít stranou. Občas se tak stávalo, že manželka zůstala sama v kině či divadle. Nebo jsme měli naplánované nějaké akce, ale ty se zkrátka odvolaly. Celá rodina musela být neustále připravená na to, že můžu kdykoli zmizet. A tomuto provozu se všechno přizpůsobovalo. Ale nakonec jsme našli společný algoritmus tak, aby nám ten život ubíhal dobře a byli jsme všichni spokojení.
Za svou kariéru jste byl svědkem řady inovací na poli transplantační chirurgie. Co je ve vašem oboru nejprobíranějším tématem dneška?
Určitě už zmiňované imunosupresivní léky po transplantaci, jejich vliv na organismus a dlouhodobé užívání. Dále také nastavení různorodých kombinací těchto léků tak, aby léčba byla šitá na míru každému jednotlivému pacientovi. Druhou nejvíce diskutovanou oblastí je laboratorní sledování nemocných, kde se zkoumá, jak zavčas přijít na to, že pacient transplantovaný orgán odhojuje, aby se tomuto imunitnímu odmítnutí mohlo předejít. Pokud se na to totiž přijde pozdě, už se s tím většinou nedá nic dělat.
Drží česká medicína ohledně transplantací krok se světem, nebo spíše zaostáváme?
Transplantační medicína je závislá na počtu provedených zákroků, jež jsou zase odvislé od počtu dárců. A právě program dárců orgánů je u nás poměrně dobře zorganizovaný, takže už roky patříme ke státům, které jich mají nejvíce. Tím pádem děláme opravdu velké množství transplantací, získáváme další zkušenosti a díky nim se také zlepšují naše výsledky. Současně používáme nejmodernější chirurgické techniky a protokoly – jak pro diagnostiku odhojování, tak i pro léčbu. Z těchto důvodů si myslím, že u nás je transplantační medicína skutečně na velmi vysoké úrovni, dokonce jsme ve světě na předních příčkách.
