Autotesty
Sledovat další díly na iDNES.tvVolant, pod ním dvě pádla, na podlaze dva pedály. Na první pohled se může zdát, že jezdit se závodním motorovým člunem je podobné jako s autem. Stačí ale pár minut s Davidem Loukotkou, aktuálně nejlepším českým jezdcem královské kubatury F500, abyste pochopili, že tady je všechno jinak. „Naučit se s tímto člunem skutečně jezdit, je práce na pár let. I pro člověka, který má zkušenosti s jinými kategoriemi a na vodě závodí,“ říká bývalý šampion kubatur F250 a F350.
Pokud se vám stýská po časech, kdy v motocyklovém mistrovství světa závodily bzučivé dvoutakty a vzduch voněl spáleným metylalkoholem s příměsí oleje, začněte fandit motorovým člunům. Tady je totiž svět ještě v pořádku.
 |
Přičichnout si k formulím na vodě můžete už tento víkend v Jedovnicích, kde se už půl století jezdí závod mistrovství světa motorových člunů. Sport, o kterém jste možná neslyšeli, milují lidé v prapodivném pásu táhnoucím se z Pobaltí k Jadranu. Stačí se podívat na národnosti jezdců ve startovní listině letošního prvního závodu. Estonsko, Polsko, Německo (východní), Česko, Slovensko, Maďarsko, Itálie.
Jedním z těch, kteří si troufnou na relativně skromném rybníku v Jedovnicích asi třicet kilometrů severně od Brna jezdit téměř dvoustovkou, bude právě i David Loukotka. Pro iDNES.cz exkluzivně popsal svoji formuli i to, jak se ovládá.
„Základ máme všichni podobný – na světě jsou jen tři výrobci, kteří dělají čluny, a dva výrobci motorů. Oba mimochodem Italové, kteří mají dílny téměř na dohled od sebe,“ směje se Loukotka. Bývalý juniorský extraligový hokejista usedá do závodních člunů už dvacet let. Poslední tři sezony pak jezdí právě v elitní „formulové“ kategorii.
Ale zpět ke stroji. Pokud by vás někdo do kokpitu této lodi pustil, budete volantem krotit relativně lehký člun, který po hladině poletí rychlostí téměř dvě stě kilometrů v hodině. Tu mu dá půllitrový dvoutaktní čtyřválec, který maximálního výkonu dosahuje asi ve třinácti tisících otáčkách. Chlazený je vodou – tou z rybníka. Motor si ji při jízdě nabírá a „vyfukuje“ hadičkami trčícími po bocích lodi.
Raketa voda–vzduch–beton
Než se dostaneme k ovládání, je dobré si říct základní bezpečnostní pravidla. Můžete se převrátit? Ano. Ale mnohem pravděpodobněji z hladiny odletíte. Dobrá zpráva je, že kokpit je tak pevný, že odolá nárazu o síle tři tisíce newtonů. Špatná zpráva je, že náraz do hladiny při rychlosti, kterou člun dosahuje, je podobný nárazu do betonu.
Pokud se přece jen loď převrátí, budete mít k dispozici dýchací přístroj, se kterým můžete trpělivě čekat, než pro vás někdo přijede. Loukotka ale doporučuje jinou taktiku. „Prostě pud sebezáchovy a utéct. Dýchací přístroj je fajn, ale zkuste si ten náustek narvat pod helmu,“ směje se. „Základ je sundat volant, rozepnout pásy, dát pěstí do víka a vyplavat,“ krčí rameny. Jak často se něco takového stává? Popravdě zas tak moc ne. Ale zrovna Jedovnice by mohly vyprávět. Parádní lopping (naštěstí s dopadem zpět na plováky) tady polský závodník Cezary Strumnik vystřihl před dvěma roky. Ten stejný závodní víkend se po kolizích v závodu dvě lodě potopily.
David Loukoutka, český jezdec v šampionátu Hydro GP
Není ale potřeba se bát, že by vás taková věc potkala jako nováčka. Při první jízdě vaše ponížení bude vypadat nejspíš trochu jinak. Prostě se nerozjedete. Lodě nemají startér, odjezd na vodu vypadá tak, že jeden člen týmu drží zadek lodě, druhý nahodí motor švihnutím provazu jako motorovou pilu a v ten okamžik vás hodí do vody. Oba „startéři“ to odnesou mokrými botami a kalhotami.
Některé umí zatáčet jen doleva
A teď k tomu, co vás čeká za volantem. Tři úkony budete znát z auta. Volant je volant a zatáčí napravo i nalevo (nesmějte se, v nižších kubaturách loď doprava zatočit neumí!). Pravou nohou se ovládá plynový pedál – tady taky žádnou zradu nečekejte. Tím to ale končí.
„Levý pedál mění délku výfuků. Funguje to trochu jako spojka na autě. Pod volantem pak jsou dvě pádla, která ovládají příkos a odkos,“ popisuje David Loukotka. Pod tajemnými výrazy se skrývá – laicky řečeno – náklon motoru. Pravým pádlem se motor i s vrtulí vysune víc k hladině. Levým pádlem se ponoří hlouběji.
Tak tedy teorii máme a pojďme na vodu. Už jsme si říkali, že motor točí třináct tisíc otáček. To vypadá jako hezké spektrum, ve kterém se můžete pohybovat. Má to malý problém. Pod deset tisíc otáček se motor dusí a nejede. Představte si tedy, že jste právě vhozeni do vody.
Zde je návod, jak neskončit pár metrů od břehu s chcíplým motorem a za chápavého smíchu zkušenějších jezdců na břehu: Jakmile loď dopadne do vody, dostane první impuls ještě se zataženými výfuky. Ve správný okamžik je ale musíte vyšlápnout, abyste motoru – tak jako u auta spojkou – ulevili. V ideálním stavu už je motor v plných otáčkách a se zvyšující se rychlostí můžete výfuky pomalu pouštět. Míříte k první bójce, u které budete muset zatočit.
Tady přichází další série pokynů. Ubrat plyn. Vyšlápnout výfuky, pomalu odklápět motor. Srovnat zatáčku. Opatrně pouštět „výfukový“ pedál a přiklápět motor.
Pojďme se zastavit ještě u onoho odklápění a přiklápění motoru. Jde totiž o zásadní položku na seznamu „jak přežít“. Princip je jednoduchý. Čím víc je motor odklopený, tím blíž hladině je vrtule. Voda jí klade menší odpor, motor může lépe nabírat otáčky a loď zrychlovat. Jenže čím rychleji jede, tím větší síla se celou loď snaží „odtrhnout“ z hladiny a udělat z jezdce letce. V tu chvíli je tedy potřeba motor „zakosit“ a ponořit vrtuli hlouběji do vody.
Jak nelétat
Úroveň zákosu a odkosu vidí jezdec na mechanickém posuvném ukazateli za volantem. Poslední třetina je červená. To je oblast, kam se v plné rychlosti nesmí. „Na té lodi je skvělé, že ti dává dopředu vědět, co se děje. Když máš velký zákos, ucítíš zadkem, jak vlny bouchají do lodi. To je signál, že můžeš víc odkosit. Pokud máš odkoseno moc, loď se začne zvedat od hladiny a začne se jakoby houpat ze strany na stranu. To taky poznáš,“ vysvětluje David Loukotka.
Tak to bychom měli teorii pro případ, kdy jste na vodě sami a poctivě trénujete. Teď si ovšem představte závod. Start je pevný – onu proceduru s odhozem lodě do vody najednou provede až patnáct týmů. Na asfaltu je pravidlo jednoduché – existuje ideální stopa, kterou se snažíte jet. Na vodě je to ale jinak. Stopu si může vybírat jen první jezdec. Ti ostatní už se musí vyhýbat místu se zvířenou vodou. Ta totiž „drží“ mnohem méně a loď bude výrazně pomalejší. V praxi to znamená, že v závodu jede jeden jezdec ideální stopu těsně kolem bójek, zatímco jeho soupeř si vyjede klidně o padesát metrů dál, jen aby vykroužil rychlejší oblouk a nabral rychlost na rovinku.
Vrtule dělá mistra, ladí se podle ryb
A mimochodem, k těm vrtulím – jejich výběr je možná největší věda v tomto sportu. Každý závodník jich má klidně k desítce. Jedna vrtule stojí kolem pěti set eur a ručně je dělá jen několik lidí na světě, převážně starých fachmanů. Na první pohled vypadají absolutně k nerozeznání. V geometrii lopatek jsou ale nepatrné rozdíly, které rozhodují o tom, jestli budete mistr světa, nebo skončíte poslední. O tom, která vrtule bude ta pravá, často rozhodují absurdní detaily. Třeba i to, jaké ryby ve vodě žijí a jak je okysličená.
Dvoudenní závod se jede na pět závodních rozjížděk, každá trvá jen pět minut, na víc by stejně nevystačil benzin. Kromě katamaranů F500 závodí i slabší kategorie F125 a F250. Ty mají ovládání zcela odlišné. Jezdec v nich leží hlavou dopředu, volant má pod sebou a ovládá jej jen jednou rukou. Druhou totiž drží plynovou páku. Nohama pak – stejně jako u F500 – ovládá posuv výfuků. V Jedovnicích čeká start v královské kubatuře hned dva české jezdce. Kromě Davida Loukotky pojede i nováček domácího jedovnického týmu Josef Přibyl.
