Různé způsoby pro sjednání společné cesty se objevují na internetu. Stačí do vyhledávače zadat jako klíčové heslo pojem "spolujízda". Řidiči tímto způsobem po síti hledají spolucestující a cestovatelé pátrají na různých stránkách po šoférech, kteří je vezmou s sebou. Je to vlastně promyšlenější forma autostopu, který má v Česku dlouhou tradici.
Další forma spolujízdy je dokonalejší. Organizují ji pobočky téměř celoevropské sítě agentur pro spolujízdu, za službu se řidičům platí. "Jediná tuzemská pobočka zatím funguje v Praze," říká její provozovatel Vít Dosoudil. A doplňuje, že řidiči s týdenním předstihem agentuře hlásí, kam pojedou.
Zároveň telefonují nebo přicházejí cestovatelé, kteří shánějí svezení. Tento druh dopravy se jim vyplatí, neboť například za cestu z Prahy do Paříže agentuře zaplatí 1338 korun, zatímco autobus by stál o pětistovku víc. Spolujízda samozřejmě přináší také určitá rizika. Cestující vždy trochu riskuje, s kým na cestu vyrazí.
Na řidiče-profesionály, kteří řídí dálkové autobusy, při spolujízdě spoléhat nemůže. "Jednou jsem měla strach, protože řidič jel na můj vkus příliš rychle," uvádí Věra Králová z Prahy, která tento druh dopravy využila několikrát. "Já jsem narazil na šetřílka, který se po německých dálnicích strašně vlekl," stěžuje si Martin Vydra ze Staré Boleslavi.
"Navíc k odjezdu dorazil jeden cestující navíc, ale řidič si s tím hlavu nedělal. Vzal nás do auta šest. Před hranicí jsem musel vystoupit a přejít přes přechod pěšky, v tolika lidech by nás německá pohraniční policie do země nepustila." Příjemné zážitky má z organizovaného autostopu Kristián Takáč z Prahy, kterého řidič auta zachránil před zpožděním. "Při spolujízdě se řidič zavazuje, že cestujícího vysadí někde u frekventované zastávky hromadné dopravy v cílovém městě.
Já jsem potřeboval až za město ke trajektu, který měl zanedlouho vyplout. Šofér mě bez řečí k lodi zavezl, jinak bych spoj přes moře propásl," vzpomíná mladý dobrodruh. "Jedné kamarádce se zase stalo, že řidič v cíli trasy žádné peníze nechtěl. Byl rád, že v autě neseděl sám," uzavírá zkušenosti ze spolujízdy Věra Králová.
Mladíci jeli do Německa nejlepším mercedesem
Za to, že řidič vezme s sebou na delší cestu neznámé pasažéry, dostává příspěvek na benzin. Ale ne vždy jde ve spolujízdě jen o peníze. "Pro dva mladé Australany, kteří hledali auto jedoucí do německé Kostnice, přijel nový luxusní Mercedes 600," říká provozovatel pražské centrály pro spolujízdu Vít Dosoudil. "Jeho majitel dopředu avizoval, že mu o peníze nejde. Nerad cestuje sám, proto se nám ozval."
Ve kterých zemích má spolujízda největší tradici? Existuje téměř v celé západní Evropě kromě Skandinávie, ale baštou spolujízdy je Německo, kde tento systém dopravy funguje už od roku 1956. Ve východní Evropě mají agenturu pro spolujízdu jen v Maďarsku, druhá je v Praze. Je to zajímavé, ale ačkoliv je Polsko zemí autostopu, spolujízda v něm neslaví velký úspěch. V té souvislosti vzpomínám na organizovaný autostop, který v Československu kdysi také fungoval. Řidiči od stopařů dostávali kupony, které se pak jednou za čas slosovaly a výherce dostal například tažné lano.
Mají řidiči obavy z neznámých spolucestujících?
Celá věc je ještě nová, proto se řidiči někdy ptají: Kdo to bude? Mohu pasažéry před cestou vidět? Ale postupem času zjišťujeme, že se jména řidičů neustále opakují, čímž zjevně jejich obavy z cestujících opadají. Strach někdy mají i pasažéři. Je to pochopitelné, nevědí, kdo je poveze. Ale tím, že se k nám řidiči vracejí, přesvědčí mnohé ujištění, že konkrétní šofér už bez problémů odvezl řadu pasažérů.
V autobusu má cestující jistotu, že při poruše vozu se o něj firma postará. Jak je to u spolujízdy?
Chtěli bychom zákazníkům jednou nabídnout pojištění, které je například v Německu běžné. Jmenuje se pojištění pro pokračování v cestě a chrání pojištěného právě před různými nenadálými situacemi. Porouchá-li se u německé spolujízdy auto na dálnici, hradí pojišťovna taxík k nejbližšímu nádraží a potom i vlak do cílového místa. V Německu stojí takové připojištění dvě marky. V Česku jsem zatím nesehnal pojišťovnu, která by si účastníky spolujízdy vzala na starosti.
Odkud se rekrutují řidiči a cestující ve spolujízdě?
U řidičů je to hodně různé. Často se jedná o emigranty, kteří tento způsob cestování znají ze zahraničí. Mezi spolucestujícími najdete prakticky jen mladé lidi a studenty.
Co jazyková bariéra? Nečiní řidičům a spolucestujícím potíže? Vždyť svezení hledají v Praze zájemci z celého světa.
To nebývá problém. Když si navzájem řidič s cestujícím nerozumějí, sjedná cestu agentura za ně. Ale pasažér s řidičem si pak po cestě nepopovídají.
Kam nejčastěji spolujízda z Česka míří?
Nejvíce lidí jezdí do Mnichova, Norimberku, Stuttgartu či Berlína. Po Česku funguje spolujízda mezi Prahou a Brnem, Olomoucí i Ostravou.
Čtveřici dívek v autě celníci považovali za prostitutky
Ačkoliv Věra Králová z Prahy využila služeb spolujízdy jen několikrát, zkušeností a zážitků s tímto druhem dopravy už nasbírala řadu. "Spolujízda je mnohem lepší než autostop, tím už bych nejela," říká. Výhodou je podle dívčina názoru skutečnost, že řidič musí agentuře pro spolujízdu dát údaje o autě i o sobě. "Jednou mne řidič během cesty zval na večeři," vzpomíná Věra Králová.
"Měl zájem i o další schůzky, ale já jsem odmítla Myslím, že dál nenaléhal i proto, abych si na něho agentuře nestěžovala, což by ho z dalších cest vyloučilo." Nemilým zážitkem pro dívku byla jedna z cest z Prahy do Mnichova. "Začalo to srazem před restaurací McDonald" s v Praze na Florenci," uvádí. "Sešly jsme se tam celkem čtyři mladé holky. Napadlo nás, že přijede velkoprostorový vůz.
Ale realita byla jiná. Přijelo běžné pětimístné auto." Inu - od čtyř cestujících řidič dostane víc peněz než od dvou nebo tří. "Dvě z dívek byly navíc docela vysoké, ale nějak jsme se do auta s českým řidičem a italskou poznávací značkou směstnaly," vypráví Věra Králová. Trable na posádku čekaly na hraničním přechodu v Rozvadově.
Řidič mířící do Itálie s kvartetem mladých dívek, které nespojovalo stejné bydliště ani sourozenecký vztah, upadl v mžiku do podezření pohraničníků. Policisté si mysleli, že dívky jedou za nejstarším řemeslem. "Jedné po druhé se nás ptali, kam jedeme, na jak dlouho a co tam budeme dělat. Stejným martyriem prošel i řidič," sděluje Věra Králová. Až po razantním objasnění situace celníci nechali vůz jet dál s vysvětlením, že každou podezřelou posádku musí důkladně zkontrolovat
V cizině se lidé dělí o auta
Západoevropané si stále více uvědomují, že životnímu prostředí neprospívá, když ucpanými městy jezdí auta obsazená jen řidičem. Proto hledají cesty, jak motorová vozidla lépe využít. Například v německém Berlíně našli systém, jak finančně motivovat motoristy k tomu, aby svůj vůz půjčovali dalším řidičům. Když si rodina pořídí druhé auto, o víkendech ho většinou nechává stát v garáži.
Jedna německá leasingová společnost proto umožní pořídit si vůz se slevou za podmínky, že ho několikrát týdně namísto odstavení v garáži zaparkují na smluveném parkovišti. Klíče dají do speciálního boxu mimo vozidlo, které agentura nabídne dalším zaregistrovaným účastníkům systému sdílené dopravy.
V některých evropských městech tlačí na řidiče městská správa nebo zaměstnavatelé, aby do práce nedojížděli v autě sami. Pro více obsazená auta mají například v amerických metropolích jízdní pruhy, které bývají průjezdnější než ty, ve kterých stojí kolony aut obsazené jen řidičem.
"Bohužel, v tuzemsku brání většímu rozvoji sdílení aut zdejší mentalita," říká Jaroslav Heinrich z brněnského Centra dopravního výzkumu. "Auto lidé berou jako něco zvláštního, je to symbol vlastnictví, úspěchu. Naopak na Západě představují automobily spotřební věc. Důvodem je ale i v tuzemsku vysoká cena vozidla."
 Dlouhé čekání na to, až stopaři někdo zastaví, odpadá při předem dohodnuté spolujízdě. |
