Čtrnáct aut už za svoji řidičskou kariéru vystřídala Hana Zagorová.
V takto dlouhém výčtu automobilů však kupodivu nenarazíme na jediný vůz značky Škoda.
„Dřív jsem hodně jezdila v renaultech a fordech, teď střídám nissany. Nová octavia se mi líbí, ale tuhle otázku neřeším. Se svým autem jsem spokojená,“ říká oblíbená zpěvačka.
Jezdíte v Nissanu Almera. Podle čeho jste vybírala?
No vybírala... To autíčko mi bylo nabídnuto. Mohla jsem si vybrat a mně se nejvíc líbilo tohle. Mám ho vždy vypůjčené na dva roky a pak dostávám zase jiné. S tím souvisí i veškerý servis.
Nekupuji ani dálniční známku, pouze se starám, aby auto mělo na co jet. A to plním svědomitě (smích). Za ta léta, co jsem strávila na cestách, se totiž kolegům párkrát stalo, že jim cestou benzin došel. V ten okamžik se hodně zlobím. Síť čerpacích stanic je tady dost hustá na to, aby k něčemu podobnému nemuselo docházet.
Jaké byly ty další možnosti výběru?
Nabídli mi ještě malou micru, kterou jsem měla předtím. Ta je sice moc roztomilá, ale je příliš malá. Dala jsem přednost většímu bezpečí a prostoru. Navíc mě v Nissanu přesvědčovali, že bych měla mít trošku reprezentativnější model.
Zvolila jste stříbrnou barvu. To je vaše oblíbená?
Ani jsem si ji nevybrala. Oni mi auto přivezli a řekli: „Tahle vám bude slušet.“ Doufám, že měli pravdu. Ale mně na barvě příliš nezáleží. Nechtěla bych jen zlatou. Ta se mi nelíbí.
Kolik toho ročně najezdíte?
To ani nevím. Je pravda, že se zhoršujícím se zrakem přímo úměrně klesá počet hodin, které trávím za volantem. Bohužel jsem limitovaná i tím, že jsem šeroslepá, takže nemůžu jezdit někde, kde je tma. Něco jiného je to ve městě, kde svítí pouliční osvětlení, ale za město se raději nepouštím. Někteří známí mi to dlouho nevěřili a museli se o tom přesvědčit. Když zjistili, že tomu tak skutečně je, byli rádi, že jsem je nechala řídit.
Takže raději jezdíte po městě?
Určitě. Nerada jezdím dlouhé trasy. Vždycky jsem záviděla kolegům, kteří si při cestě na koncert odpočinou za volantem. Mě to unavuje. Jiné je to v Praze, kde si to víc užívám a možná občas jedu rychleji. Ale za hranicemi města je ze mě velice klidný řidič. Tam, kde to neznám, jsem totiž neustále ve střehu.
Cesty na vystoupení absolvujete jako řidič?
Na to si najímám Káju, s kterým jsem toho najezdila už opravdu hodně. Je to výborné v tom, že si jen sednu a nemusím se o nic starat.
... a v klidu usnete.
Vůbec ne. I když jedu s někým, koho znám, pořád hlídám. Ale do řízení nemluvím. Pro mě to jsou nervy i proto, že jak v noci špatně vidím, nepřesně odhaduji vzdálenost a pořád mám pocit, že jsme v nějaké krizové situaci. Samozřejmě to ale není pravda.
Zatímco vy nejezdíte v noci, váš manžel Štefan Margita neřídí vůbec...
Štefan se v autě bojí. On si dobře nepřipadá ani jako spolujezdec. Když byl totiž malý, tak do auta, v kterém seděl, nabourala tramvaj. A on má ten náraz pořád před očima. Ale je zajímavé, že letadlem cestuje rád.
Bojí se, i když jede s vámi?
To je úplně stejné. Občas ještě poznamená, ať jedu pomaleji.
Jaké byly vaše řidičské začátky?
Řidičák mám od čtyřiadvaceti let. Začínala jsem se sporťákem. Byl to Renault 15, takový doutník. V té době jezdily v Praze tři kusy a všichni mi ho tenkrát záviděli (smích).
Měla jsem ho už tři dny předtím, než jsem dostala řidičák. Já sama bych si ho asi nekoupila, ale navedl mě na něj dirigent Pepíček Vobruba. Ještě dnes si pamatuji jeho větu: „Musíš se naučit řídit na dobrém autě.“ Jenže dopadlo to přesně tak, jak se to mladým stává.
Nemají tolik zkušeností, ale už mají silné auto. Nehoda se nevyhnula ani mně. Neříkám, že to byla úplně moje vina, ale kdybych jela pomaleji, asi bych nedostala smyk. Nerada na to vzpomínám. Od té doby jsem díky bohu žádnou další kolizi za volantem neměla.
Váš muž řekl, že sice jezdíte opatrně, ale že neumíte couvat a parkovat. Je to pravda?
V tom jsem asi typická ženská. Neřekla bych, že to neumím, ale asi jako většina žen raději parkuji dopředu, než abych někam složitě couvala.
Hodně času trávíte v zahraničí. Půjčujete si tam vůz?
My prakticky nikde neřídíme. Používáme jen taxíky. Ale jednoho faktu si všimnete i jako pasažér - při cestě směrem na západ od našich hranic se velmi výrazně mění kvalita silnic. V tom u nás obrovsky zaostáváme.
Bez čeho se v autě neobejdete?
Určitě tam musím mít dobré rádio. V autě se často učím texty. Pak ještě airbagy a posilovač řízení. Bez toho bych si utočila ručičky.
Stalo se vám někdy, že by vám auto ukradli?
To naštěstí ne. Teď parkuji v garáži pod domem, takže jsem klidnější. Ale v době, kdy jsme bydleli na Vinohradech, jsem jednou ráno přišla k mé roztomilé žluté micře a ona chudinka neměla ani jedno kolo. A kvůli pitomému přehrávači mi rozbili okno.
Co byste změnila na našich silnicích?
Uvítala bych větší ohleduplnost. Ale nárůst agresivity je trend doby, který se netýká jen situací na silnicích. Z toho důvodu vítám ty častější policejní akce.
Měla jste nějaký neoblíbený vůz?
V podstatě všechna auta jsem měla ráda. Až na jedno. To byl malý Renault 5. Dali mu nějaká jiná kola a to auto pak po silnici hrozně skákalo. Nejhorší to bylo v zatáčkách. Docela jsem se bála v tom jezdit. Asi po třech měsících jsem ho dala pryč. Jinak auto mívám tak dva tři roky.
Je nějaké auto, které byste si nikdy nekoupila?
Extrémně velké a extrémně malé. V těch velkých se ráda vozím, ale nechtěla bych je řídit. Na parkování a pohyb po Praze to musí být nepraktické. A ta malá mi vadí z toho důvodu, že nejsou moc bezpečná. Do takového smartu bych se bála sednout.
Jezdím jen za světla. Jsem totiž šeroslepá, říká Hana Zagorová.
 Jezdím jen za světla. Jsem totiž šeroslepá, říká Hana Zagorová |
