Na Šestidenní sbírali Češi tituly s jawami, dnes mají zahraniční stroje

  • 6
Od roku 1913, do dnešních dnů se technika na Motocyklové šestidenní proměnila stejně výrazně, jak šel během posledního století celý světový technický pokrok. Pro první startující by dnešní motocykly vypadaly jako sci-fi. A naopak, dnešní jezdci by se možná na starých mašinách ani nerozjeli.

V roce 1913 zvítězili Britové na neodpružených motocyklech Douglas 350, Premiér 500 a litrové sajdkáře Matchless. To rozhodně nebyly žádné speciály do terénu. Všechno byly samozřejmě těžké čtyřtakty a běda, když nějaký jezdec upadl, zvednout takový stroj z bláta a bez pomoci musela být pořádná řehole. I po první světové válce vládly startovnímu poli hlavně britské motocykly, až v roce 1922 dokázali Švédové zvítězit na domácích husqvarnách. To byla v té době a dlouhá léta potom švédská značka, teprve až mnohem později jí Švédi prodali Italům, a ti před několika lety rakouské značce KTM. Ale to už je docela jiná historie. 

Po tratích Šestidenní se před druhou světovou válkou proháněly například často i hřmotné dvouválce a úspěchy sbíraly modely značek Sunbeam, Norton, Douglas, AJS, BSA, Gilera a další.

Jawa

Naš Antonín Vitvar, František Brand a sajdkárová dvojice Jaroslav Kaiser, s Františkem Kronbergem představila v italském Meranu roku 1932 půllitrové Jawy. Bylo to třetí rok od založení továrny Františka Janečka. Po druhé světové válce se ve slabších objemech objevovala na Šestidenní také strakonická ČZ a Jawa-ČZ. 

Ještě v poválečném ročníku 1947 byly ve startovním poli sajdkáry. Mezi startujícími se objevovaly například i skútry. Z dnešního pohledu rarita, představte si takovou městskou Vespu v terénu. V českém Trophy týmu se značka ČZ objevila naposledy v roce 1965, později došlo k její specializaci na motokrosové motocykly. Jawa se zase začala přednostně věnovat motocyklovým soutěžím. 

Pankrácká a později strašnická jawa se svými dvoutakty vládla startovnímu poli Šestidenní sedmdesátých let minulého století s podobnou převahou, jako čtyřdobý divišovký jednoválec ESO a později Jawa ovládaly světovou plochou dráhu. Kdeže to už je hodně dávno. 

Světovému vývoji české značky najednou nestačily. Jenže naši dlouho nesměli osedlat zahraniční techniku. Poprvé se povedlo představit takový česko-rakouský hybrid až v Trophy týmu roku 1983, na čtyřtaktu Jawa-Rotax 560 4T jel v tom roce Jiří Pošík. Samotná Jawa musela obsadit tuto kubaturu a podobný stroj ve svém výrobním progamu prostě neměla. 

Se stejným motocyklem se na Šestidenní objevil v následujících letech i Stanislav Zloch. A se třistapadesátkou v roce 1989 také budoucí mistr světa, Ota Kotrba. Ten ovšem své největší úspěchy sbíral potom na Husqvarně. Do stopětadvacítek bylo zase nutné vyměnit Jawy za rakouskou KTM, šoupátková Jawa byla totiž příliš poruchová. A tak od roku 1990 Jawa z technického zázemí českých Trophy týmu zmizela docela. 

Vystřídala jí nejen značka KTM, ale také již zmíněná Husqvarna, slovenský mistr světa Jaro Katriňák zase osedlal čtyřdobý Husaberg. Bohumil Poslední zase v roce 1992 vyzkoušel japonskou Suzuki, Lubomír Vojkůvka ve stejném roce italskou TM a Martin Macek na konci devadesátých let Yamahu. Od roku 1996 ovládal domácí i světové enduro český mistr světa, Roman Michalík, který se dokonce stal továrním jezdcem italské značky TM. V Jablonci nad Nisou v roce 2002 a v brazilské Fotaleze zase sedlal další italskou značku VOR. Do třetice si ho spojujeme se značkou Beta, kterou dokonce dodnes dováží s rodinnou firmou do České republiky.

Ve Stříbrné váze, se Čechoslováci nejprve představovali na strakonické ČZ, kterou posléze rovněž nahradila Jawa. České značky Jawa a ČZ také vítězily, počínaje Zlínem 1947, v Klubové soutěži. I tam je ale v devadesátých letech vyměnili jezdci za zahraniční techniku.