Tři mrtví vojáci zemřeli při patrole. Co všechno patrolování v Afghánistánu obnáší?
V mé první misi v Afghánistánu jsme monitorovali okolí, průjezdnost cest, kontrolovali jsme místa vytipovaná k odpalu raket na základnu, byli jsme vždy připraveni případně zasáhnout. Většinou část jednotky, třeba v pěti vozidlech se jedná o dvacet lidí, jede od vesnice k vesnici a ptá se místních, zda nemají nějaké potíže, jestli jim můžeme nějak pomoct. Rozváželi jsme také humanitární pomoc – sešity pro školy, jezdili jsme do nemocnic, kde jsme rozdávali léky.
Co tam hrozí přesně za nebezpečí?
Patrola většinou jezdí na vozidlech a právě někde sesedne a provádí činnost v blízkosti těch vozidel. Nebezpečí je víc, třeba někdo vás odněkud pozoruje a hlídá, kde jste sesedli, aby tam něco příště připravil. Takže opatření je, že se nikdy nesesedá na stejném místě. Dalším nebezpečím mohou být ukrytí střelci, kteří po vás střílí a pak utečou pryč. Nebo třeba při rozdávání humanitární pomoci se kolem vás často seběhne spousta dětí, když se neseběhnou, něco je špatně. Smrdí to. Místní vědí dopředu, že se něco stane.
A jsou nějaká pravidla, jak odhadnout, že se blíží sebevražedný útok?
Třeba když vidíte, že místní odvracejí zrak, když je najednou všechno vylidněné nebo vás někdo odněkud upřeně pozoruje a k tomu mluví do telefonu, to taky není dobré znamení.
Jak se k vojákům obecně místní chovají? Musíte si na ně dávat velký pozor?
Záleží na oblasti, podle toho, jak moc je pod vlivem Tálibánu. Když přijedete do vesnice a místní představitel vám řekne, že nic nepotřebuje, všeho mají dostatek, je to hloupost. Pak víte, že na něj nejspíš odněkud tlačí, že když tam přijedeme ještě jednou, vystřílí mu půlku vesnice. Musíte umět číst mezi řádky.
Co musíte kontrolovat během přesunů?
V Afghánistánu není moc asfaltových cest, ale i na takové cestě může být zakopané „ajdýčko“. To je nástražné výbušné zařízení, a tak je potřeba kontrolovat propustě odvodňovacích kanálů pod silnicí a samotné kanály. Tam máme označené body. Tam oni to často dávají. Je potřeba sto metrů před tím zastavit, poslat dopředu dva tři kluky, propátrat to a případně jet dál.
V čem je Afghánistán jiný oproti ostatním misím?
Na Balkáně to bylo spíš patrolování všeobecné situace, jak se lidi mají, jestli mají elektriku, vodu. Je to víc o pomoci místním. Afghánistán je nebezpečnější v tom, že musíte předpokládat nepřítele. I výcvik musí být jiný, je zaměřený víc na reakce na „ajdýčka“, spolupráce v malé jednotce. V tu chvíli jedno auto musí fungovat jako jeden organismus. Řidič musí vědět, co dělá, velitel musí vědět, co dělá, musíme být ve spojení s ostatními a do toho třeba „zarušovat prostor“ rušičkou. Afghánská mise byla asi nejnáročnější, bylo to velké dobrodružství. My jezdíme ale do Afghánistánu pomáhat místním v boji proti Tálibánu, nejezdíme tam zabíjet Afghánce.
