„Na místo rozumného řešení konfliktu Rusko roztáčí kola zvyšování napětí, mezi něž patří přesuny sofistikovaných zbraňových systémů na Střední východ, které v důsledku zvyšují nebezpeční vojenské konfrontace mezi Tureckem, členem Severoatlantické aliance, a Ruskem. Následek by byl pravděpodobně velmi významný. Že Rusko neváhá vyhrocovat konflikt, svědčí posilování jeho námořních sil ve Středomoří,“ píše bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý v analýze pro natoaktual.cz
Bezpečnost Evropy je záležitostí i České republiky |
Ačkoliv je podle svých slov hluboce přesvědčen, že Rusko k přímé vojenské konfrontaci nepřistoupí, současný „konflikt“ mezi Ruskem a Tureckem vyvolaný hraničními incidenty a sestřelením ruského stíhacího bombardéru nelze opomíjet.
Ekonomické sankce Ruska proti Turecku namísto hledání cesty k uklidnění situaci dál vyostřují. Šedivý připomíná, že objektivně určitou míru viny na incidentu nese i Ankara. Nejvyšší vedení NATO, jehož je Turecko členem, musí podle něj hrát významnější roli a vrátit se k rozhodovacím mechanismům, které budou mít větší vliv na politické reprezentace především těch států, které hrají důležitou roli v krizových oblastech.
„Česká republika jako již zkušený člen NATO musí zastávat objektivní a zásadní stanovisko. Jinak se může stát, že se s Ruskem nestřetneme na východní hranici, ale na jihu,“ varuje Šedivý.
24. listopadu 2015 |
Putinovi jsme naivně věřili
Ve vztahu k Rusku celá Severoatlantická aliance podle Šedivého prošla obdobím, kdy Moskvě naivně věřila deklarované upřímné úsilí na vyřešení sousedských vztahů se zeměmi na východní hranici NATO.
Bezpečnostní expert Jiří Šedivý
„Putin se svou klikou zneužil vstřícného přístupu NATO k Rusku,“ tvrdí s tím, že místo toho Rusko promyšleně připravovalo návrat svého vlivu na státy, které byly v minulosti ve sféře vlivu někdejšího Sovětského svazu.
A zatímco většina členů Aliance včetně Česka snižovala své obranné rozpočty a pozornost všech byla zaměřena na mise v Afghánistánu a na Středním východě, Putin krok za krokem modernizoval svoji armádu.
„Boj proti terorismu nás zaměstnal do té míry, že jsme zapomněli na to, že základní povinností armády je zajistit obranu vlastního území,“ uvádí Šedivý. A tomu podle něj odpovídal i výcvik a vyzbrojování k boji v podmínkách nepřátelského prostředí.
Většina spojeneckých armád tak podle Šedivého ztratila schopnost vést komplexní boj vysoké intenzity, a českou armádu nevyjímaje.
„Jedním z důsledků tohoto vývoje a podcenění rozvoje armád ve svém důsledku vedlo mimo jiné k vyšší rozhodnosti Putina provést anexi Krymu, aniž by mohl očekávat, že Severoatlantická aliance učiní jakékoli významné kroky v čase, který potřeboval k realizaci jeho operace,“ konstatuje Šedivý a upozorňuje přitom na dřívější „varování“ v podobě akce proti Gruzii v roce 2008.
Hrozbou je hybridní boj
Současnou hrozbou pro spojence, kteří s Ruskem sousedí a především v nich žije silná ruská menšina, jsou možné ruské operace takzvané hybridní války. Aktivizací ruské menšiny například v Pobaltí by podle Šedivého došlo k výraznému narušení společenské soudržnosti států a následně pak i bezpečnostního prostředí v těchto státech.
Obavy v PobaltíPředevším pobaltské země mají obavu, že by podobně jako na Krymu a na východní Ukrajiněmohlo Rusko s pomocí hybridního způsobu boje podněcovat ruskojazyčnou menšinu k nepokojům a konfliktům a posléze vojensky uplatnit "právo na ochranu etnických Rusů v jiných zemích". Právě v trojlístku postsovětských republik - Litvě, Lotyšsku a Estonsku - totiž žijí početné ruské menšiny. V Lotyšsku a Estonsku je to zhruba čtvrtina populace, v Litvě pak přibližně 7 procent. |
„V tomto případě nelze spoléhat jen na demonstrativní kroky vojenských sil nebo politické deklarace. Zároveň chci upozornit, že Česká republika a rusky mluvící menšina u nás není tak úplně mimo zorné pole ruských zpravodajských služeb,“ uvádí Šedivý.
Připomíná, že i Česká republika se poměrně nedávno stala cílem první kategorie takových dílčích operací během bouřlivých diskuzí o možném umístění americké radarové základny na českém území.
„Naše reakce byla ovšem zklamáním pro naše spojence a zároveň povzbuzením pro protivníky. I proto dnes musíme řešit deficit v podobě radarového krytí území ČR a o protiraketové obraně uvažujeme jen jako o nadstandardním řešení protiletadlové obrany,“ říká Šedivý.
Osobně sice nepředpokládá, že Rusko ve svých představách o obnovení vlivu bývalého Sovětského svazu použije proti státům Aliance vojenskou sílu, Česká republika by však podle něj měla chránit své národní zájmy. „A spolu s našimi spojenci poslat Rusku jasný a silný signál, že končí doba ustupování tlaku na Českou republiku,“ nabádá Šedivý.
Příkladem může podle jeho slov být Polsko, které zarputile trvá na permanentní přítomnosti aliančních vojsk na svém území a v pobaltských státech.
Upozorňuje přitom, že Varšava má mnohaleté zkušenosti s vyhrožováním ze strany ruských představitelů o rozmístění raketových komplexů Iskander v Kaliningradské oblasti. „I to je další důvod, abychom tomuto bezpečnostnímu riziku věnovali zvýšenou pozornost. Dosah raket systému Iskander je až 500 km. To je velká část polského území,“ dodává Šedivý.
