Abeceda komunistických zločinů: Provokatér poslal odbojáře na smrt

To loutkové divadlo dostali František a Miloš Smetanovi k Vánocům. Divadlo totiž milovali. "Většinou jsme hráli pod kolnou," vzpomíná František. V tom osudovém roce 1951 mu bylo patnáct. Divadlo jim věnoval samozřejmě otec Gustav Smetana, který si s loutkami čas od času zahrál. Jenže účinkoval i v jiném představení.

Abeceda komunismu

Každý týden přináší MF DNES a iDNES.cz ve spolupráci s občanským sdružením PANT jeden díl seriálu Abeceda komunistických zločinů. Dobu minulou přibližují příběhy konkrétních lidí, kterým komunisté výrazně zasáhli do života. - více o seriálu a partnerech

Gustav Smetana z Litohoře byl kolářem, vyráběl oběma synům i další hračky. A představení pro ně i sám pořádal.

"Nejdřív se hrálo jen pro nás, ale pak tam začali chodit naši kamarádi a nakonec tam chodilo půl vsi. Chodili i dospělí," vzpomíná František Smetana.

Jenže to netušili, že jejich otec účinkuje ještě v dalším představení. V tom, které s ním sehrávala komunistická tajná policie. A její příslušník František Mareček.

Ten totiž začal chodit za Gustavem Smetanou a vydávat se za příslušníka západní rozvědky. Plánoval s ním odboj. Představil se mu falešným jménem: Major Vašek. Gustav Smetana mu věřil. Chyba.

Jenže, připomeňme si tu podivnou dobu: V roce 1951 opravdu mnozí lidé očekávali, že komunistický režim brzy padne. A že pak přijdou ze Západu zahraniční vojáci, aby jejich zemi osvobodili. A ti podnikavější byli přesvědčeni, že svému osvobození nemohou jen přihlížet, že pro ně musí sami i něco udělat. Chtěli jednoduše za svobodu bojovat. Stejně jako bojovali proti nacistickým okupantům za druhé světové války.

V takové atmosféře však stačilo tajné policii udělat jedno: nastrčit svého agenta, komplice, který by vyprovokoval odbojovou skupinu a kontroloval ji. A pak... pak zařídil i její likvidaci. Přesně tak to udělala StB s Gustavem Smetanou.

KDO BYL GUSTAV SMETANA

Kolář z obce Litohoř na Třebíčsku Gustav Smetana byl zatažen do odbojové činnosti provokatérem StB Františkem Marečkem. Smetana podle jeho pokynů organizoval odbojovou skupinu, její činnost však byla zcela pod kontrolou tajné policie. V roce 1951 byli členové skupiny zatčeni a Smetana sám odsouzen
k trestu smrti v jednom ze zinscenovaných soudních procesů, které následovaly po útoku ve škole v Babicích na Třebíčsku. 28. března 1953 byl Smetana v Praze na Pankráci popraven. Je pochován ve společném hrobě na hřbitově v Praze-Ďáblicích. Úmrtní list byl vystaven o pět let později.

Hlavně jména!

Smetana byl zřejmě pečlivě vybraný. Byl důvěřivý, netajil své názory. "Otec radil, aby se do družstev nevstupovalo," vzpomíná František Smetana.

Major Vašek to s ním zřejmě uměl. Jednal se Smetanou jako s vedoucím odbojové skupiny. Pověřil ho získáváním nových členů. A dával úkoly: například nakreslit plány okolních lesů, na nichž budou zakresleny všechny cesty, hájenky a trigonometrické body.

Ale hlavně požadoval jména. Chtěl znát všechny členy jeho odbojové skupiny. A seznamy všech dalších skupin. Smetana úkoly plnil pečlivě.

Během téměř roční "spolupráce" si major Vašek postupně odvezl plánky, informace o členech ilegálních skupinách, jejich seznamy. Získal informace o zbraních a tajných zásobách. Ale také maso ze zabíjačky a plánek pohyblivé hračky poháněné horkým vzduchem, kterou si Smetana sám vyrobil.

Vašek si se Smetanou krutě pohrával. Na poslední schůzce se jej zeptal: "Jestlipak víte, pro koho jste v této věci pracoval?"

29. dubna 1951 sázel kolář Smetana brambory. Druhý den si pro něj přijeli. "Otec byl už asi několik dní hlídaný, sousedi nám řekli, že obcházeli i pole. Kdyby utekl přes zahradu," vzpomíná František Smetana.

Horší než mučení

Ve vězení krutě trpěl. Zlomili mu žebra, vyrazili zuby... Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Bylo to poznání, jak trapně naletěl. Jednou se mu totiž podařilo posunout kožené brýle, které museli nosit všichni vězni na očích. Za normálních okolností jimi nepronikl ani paprsek. Ale Smetana něco málo viděl. Spatřil majora Vaška a pochopil.

Později se dostal na celu, z níž vedla okna na dvůr. Do zalíčeného skla si vyškrábal malý průhled na dívání. Majora Vaška pak zahlédl hned dvakrát. Podle svědectví spoluvězně Františka Kříže neměl potom už ani chvíli klid. Vzpomínal na rodinu a na všechny, kteří padli do pasti tajné policie.

Žádal o odpuštění. Proklínal ty, kteří ho vtáhli do té sprosté léčky. Majora Vaška.

KDO BYL PROVOKATÉR MAREČEK

František Mareček byl původním povoláním stolař, od května 1945 byl členem KSČ. Poprvé byl jako agent nasazen pod krycím jménem Hradčanský. Později se mu podařilo získat důvěru Gustava Smetany, přičemž vůči němu vystupoval pod krycím jménem major Vašek. Pro tento úkol byl údajně vybrán proto, že nechodil v uniformě. Mareček podával na začátku padesátých let vynikající výsledky. Později se však situace změnila. Ke 30. listopadu 1955 požádal o uvolnění ze služeb ministerstva vnitra ze zdravotních důvodů: žaludeční vředy, duševní nervozita, nesoustředěnost. Jeho požadavku bylo vyhověno.

Jenže ten svůj úkol splnil dokonale. Gustav Smetana bude za svou vyprovokovanou odbojovou činnost odsouzen a popraven. Ještě předtím si své prožije i jeho rodina. "Všichni měli strach. Všichni se báli. Někteří se báli i nám veřejně pomoci," vzpomíná František.

Chceme peníze!

Navíc rodina neustále dostávala z věznice žádosti o peníze. "Co jen jsme se tam naposílali peněz! Pořád chodily dopisy, kde bylo napsáno, že je třeba dát na osobní výdaje pro otce, že je třeba poslat tři až pět stovek... Já si myslím, že otec ty peníze ani neviděl," vzpomíná František Smetana.

Stejné to nejspíš bylo i s dopisy. "Psali jsme pořád, to byly hotové slohové práce. A potom přišel dopis od něj: Co pořád děláte, proč nepíšete?" popisuje syn.

MÝTY A REALITA

Říká se, že: Za komunistické éry se stávalo, že občas někdo někoho k něčemu vyprovokoval, ale nejednalo se o vážné situace. Nikdo kvůli nějakému provokatérovi nepřišel o život.
Skutečnost: Akce za pomoci provokatérů byly velmi rafinované a nebezpečné. Komunistická tajná policie využívala zkušeností, které s provokacemi mělo německé gestapo. Zatýkaly se celé odbojové (i uměle vytvořené) skupiny.

Odsouzen k smrti

Potom byl jejich otec odsouzen k smrti. Kdy bude popraven, však netušili. 27. března 1953 za rodinou do Litohoře přijeli příslušníci StB. "Já tenkrát byl na poli. Maminka přiběhla, že se tady stavovali ti Jihlaváci. A říkali, že pokud chceme s tátou mluvit, musíme jet okamžitě do Prahy! A být tam nejpozději v 10 hodin. Bylo to mezi šestou sedmou večer," vzpomíná syn. Navíc jim vlastně neřekli, proč by za ním měli právě teď najednou jet.

Ale jak se dostat narychlo do Prahy? V obci byla celkem tři auta. "Buď si majitel netroufal tak daleko jet, nebo by tam to auto nedojelo," popisuje František Smetana. Takže do Prahy se nedostali.

Jenže estébáci z Jihlavy jim tehdy neřekli to hlavní: Že jejich otec bude 28. března popraven. Zjistili to, až když na národní výbor přišel úmrtní list. "My si to dali do souvislosti s tím, že to vlastně byl ten konec. Potom jsem navštívil až společný hrob v Praze-Ďáblicích," říká František Smetana.

Výzva čtenářům

Redakce iDNES.cz ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů mapuje dosud nezveřejněné příběhy. Zažil někdo z Vás nebo Vašich blízkých podobný příběh jako ten uvedený výše? Máte k dispozici fotografie nebo jiné související materiály? Pošlete nám je na redakční e-mail, jako předmět uveďte Abeceda komunistických zločinů. ÚSTR čtenáře, kteří poskytnou hodnotné informace umožňující odkrýt bílá místa v minulosti, odmění literaturou související s upevňováním moci komunistické diktatury, například:

Demagog ve službách strany. Portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého (J. Pávová)
Žádáme trest smrti! Propagandistická kampaň provázející proces s Miladou Horákovou a spol. (P. Formánková, P. Koura)
Sborník Jan Palach '69 (P. Blažek, P. Eichler, J. Jareš)
Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951–1955 (P. Vaněk)
Jeden ze zapomenutých mužů. Plukovník letectva Petr Uruba, pilot 311. československé bombardovací perutě, jako průvodce "krátkým" 20. stoletím (L. Kudrna)