V těch dnech všechno nenormální bylo úplně normální, vzpomíná Josef Koudelka

V těch dnech všechno nenormální bylo úplně normální, vzpomíná Josef Koudelka | foto: Josef Chuchma, Kavárna

Fotograf Koudelka o invazi: byla to tragédie, jejíž součástí byla i legrace

Rozhovor s fotografem Josefem Koudelkou o jeho fotografiích z prvních dnů srpnové okupace v Praze.

Vaše fotografie ze srpna 1968 svou obrazovou kvalitou převyšují vše, co v Československu v oněch dnech vzniklo. Komponoval jste ty záběry vědomě - aby děje byly zachyceny určitým vizuálním způsobem?
Nemyslím, že jsem tehdy měl moc času přemýšlet o kompozici. Měl jsem jiné starosti. Pokud v těch fotografiích jistá kompozice je, pak asi jako výsledek těch předešlých deseti let fotografování, když jsem měl dostatek času o kompozici přemýšlet.

Jak jste v pouličním chaosu třeba měřil expozici, vždyť tehdy jste vlastnil, pokud vím, východoněmecké fotoaparáty Exakta Varex a ty žádné měření neměly?
Nic jsem neměřil! V Československu jsem nikdy neměl žádný expozimetr. Film jsem vyvolával většinou pětadvacet minut v pětadvacet stupňů teplé vývojce značky Atomal. Předchozí focení pro divadlo mě naučilo, jak z filmů dostat to, co jsem potřeboval.

Kdesi jsem četl poznámku svědka, který vás zahlédl v spnových dnech, a ten tvrdil, že jste se po ulicích pohyboval až v jakémsi transu. Bylo to tak?
Můj kolega z agentury Magnum Ian Berry, který se v srpnové Praze rovněž nacházel, v jedné publikaci popisuje, že fotografové se při fotografování snažili být nenápadní a ze strachu, aby jim Rusové nesebrali aparáty, je schovávali. Ale že tam byl jeden, který s objektivem chodil přímo proti Rusům. Říkal jsem si, píše Berry, že buď je to ten nejstatečnější člověk, anebo naprostý lunatik. To jsem měl být já. Ale já se vůbec nepokládám za statečného. Pro mě bylo opravdu statečných těch sedm Rusů, kteří na Rudém náměstí v Moskvě proti okupaci protestovali - jediní z nějakých dvou set milionů občanů SSSR. Ti dobře věděli, že jediná cesta z Rudého náměstí vede do kriminálu. Já si byl jistý - aspoň tak si to pamatuju - že to zvládnu, že se mi nic nemůže stát. I když mě Rusové několikrát pronásledovali a nejspíš za mnou i stříleli, když jsem jim utíkal.

. Invaze 68

Do 13. září je otevřena na Staroměstské radnici v Praze výstava Koudelkových fotografií. Koudelkovy snímky jsou ojediněle rozsáhlým, a přitom koncentrovaným svědectvím o tom, co se dělo bezprostředně po vpádu okupačních vojsk.

Z čeho vaše jistota vyvěrala?
Nevím. Jisté je jedno: ve tři nebo ve čtyři ráno 21. srpna mě probudil telefon, že nás přepadli Rusové. Bez přemýšlení jsem vzal aparáty a šel fotografovat. Okamžitě jsem byl do událostí vtažen. Situace byla natolik silná, že jsem se nekontroloval - jako se tenkrát nekontrolovala řada jiných lidí. Ty fotografie jsem nedělal kvůli publikování, nýbrž pro sebe. Na rozdíl od zahraničních fotografů bylo to, co se tehdy dělo, mým problémem. Nebylo to nezúčastněné pozorování! Zároveň mě to fotografování bavilo - kam jsem se otočil, tam něco bylo. A já měl šanci u toho být! Nejspíš nikdo z těch, kdo mě tenkrát znali, to ode mne nečekal; ani já to od sebe nečekal. Nikdy jsem nebyl fotoreportérem, nikdy jsem nic nevěděl o fotožurnalismu, a přesto vzniklo to, co vzniklo. Srpnový soubor je pro mě důkazem, že ve fotografii neexistují od sebe oddělené kategorie.

Měl jste potom ještě potřebu, když se někde něco semlelo, se tam vypravit a dokumentovat události?
Vůbec ne. Mě násilí nezajímá, spíše mě zajímají lepší stránky lidí.

A v listopadu 1989 jste nezatoužil přijet do rodné země a vrhnout se na "samet“?
V listopadu 1989 jsem kvůli jedné výstavě pobýval v Japonsku. Pamatuji si, jak jsem byl smutný, že v Praze nemůžu být, ale protože mi bylo jasné, že ta možnost neexistuje, utěšoval jsem se tím, že to, co jsem prožil v osmašedesátém, bylo jedinečné a že listopad jistě dobře nafotí někdo jiný.

Vy jste nomád s fotoaparátem. Narazil jste při svých cestách - aniž jste chtěl - na situaci obdobnou té, která nastala v srpnovém Československu?
Nikdy. Jen za éry diktátora Franka ve Španělsku, na známém festivalu v Pamploně, jsem byl svědkem toho, jak davy lidí předstíraly veselost a opilost, ale úderem dvanácté začaly zvonit zvony a spustila se obrovská politická manifestace. To jsem nemohl nefotografovat. Policajti mě chytili, ale naštěstí jsem si film strčil před výslechem do bot, takže jsem policii odevzdal film, na němž nic nebylo.

Srpen 1968 - čtyřicet let od okupace

V jarním rozhovoru pro týdeník Reflex, u příležitosti českého vydání knihy Invaze 68, jste zmínil dívku, která se kolem vás v srpnové Praze asi tři dny pohybovala, až vás v jednu chvíli oslovila - a šest následujících dní o vás pečovala. A vy jste ji pak už nikdy neviděl. Nepřipadalo vám to zvláštní?
Ne, nepřipadalo. Myslím, že emigrovala. Lidi tenkrát odjížděli ze dne na den. V těch dnech všechno nenormální bylo úplně normální. Dělo se tolik věcí a vše bylo promíchané. Všechno se mohlo stát. Byla to tragédie, jejíž součástí byla taky legrace. Kolikrát se vám v životě podaří projet se na ruském tanku po Václavském náměstí, nebo ho dokonce podpálit?

Byli na vás někteří Pražané v srpnu 1968 naštvaní, že je fotíte?
Nikdy. Lidé mi pomáhali, jak jen mohli.

Vy jste proslulý svou pečlivostí až pedanterií při konečném výběru snímků pro jednotlivé publikace a výstavy. Ale v případě knihy Invaze 68 jste do tisku "pustil“ dvě a půl stovky fotek. Proč vlastně?
Protože v téhle knize zdaleka nejde jen o fotografii. Myslím, že zapomínat může být správné. Ale na první týden srpnové invaze bychom zapomenout neměli. Ze dvou důvodů. Zaprvé: byli jsme okupováni a měli bychom se z toho poučit, abychom už nikdy okupováni nebyli. Zadruhé: ne mnohokrát jsme se v naší historii chovali tak semknutě jako během prvních dnů srpnové okupace.

Jenže politické a společenské události posléze nabraly o to smutnější směr. Fotil jste je pořád dál, nebo ta prvotní dokumentační mánie od vás odpadla?
Pokračoval jsem. Například mám v archivu filmy z Prahy občansky probuzené smrtí Jana Palacha v lednu 1969. Ale v srpnu 1969, při demonstracích k prvnímu výročí okupace, jsem tady naštěstí nebyl: jestliže v srpnu 1968 jsem Rusům utekl, o rok později bych už "našim“ skoro určitě neutekl, zašili by mě, sebrali pas a bůhvíco by následovalo. Při prvním výročí jsem zrovna byl s Divadlem za branou v Londýně. Jeho členové listovali v The Sunday Times a ukazovali si fotky z invaze, které byly moje, ovšem nepodepsané. Ale to už je jiný příběh...

. Josef Koudelka

Narodil se 10. ledna 1938 v Boskovicích. V roce 1952 začíná fotografovat. Absolvuje leteckou průmyslovku v Praze a Fakultu strojního inženýrství ČVUT. Během vysokoškolských studií fotografuje už velmi cílevědomě. V roce 1961 má první výstavu, v pražském Divadle Semafor. Do roku 1967 pracuje jako letecký inženýr, vedle toho tvoří cyklus Cikáni a fotografuje představení v pražském Divadle za branou. V roce 1967 získává za Cikány ocenění doma i v zahraničí. V srpnu 1968 dokumentuje invazi vojsk Varšavské smlouvy do Prahy. V následujícím roce jsou snímky tajně vyvezeny na Západ, ocitají se ve slavné fotoagentuře Magnum; při prvním výročí okupace jsou anonymně publikovány - kvůli možnému pronásledování autora i jeho rodičů. V květnu 1970 Koudelka odjíždí z Prahy fotografovat Romy v západní Evropě. Tříměsíční pobyt mu československé úřady odmítají prodloužit a on na Západě zůstane. Roku 1974 se stává řádným členem Magnum Photos. Autorství snímků ze srpna 1968 Koudelka přiznává až v roce 1984, po smrti otce. V roce 1987 přijímá francouzské občanství. V roce 1990 se vrací do Československa symbolicky i doslova - retrospektivní výstavou v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. A začíná fotografovat podkrušnohorskou krajinu. Nyní střídavě žije v Paříži a v Praze, nadále cestuje po světě a fotografuje. Z knih: Gypsies (1975), Exiles (1988), Prague 1968 (1990), Černý trojúhelník (1994), Chaos (1999), Josef Koudelka (2002), Invaze 68 (2008).

, Kavárna

Video