Když tehdy přišel do práce, kolegové ho upozornili na velkou krabici, která mu před pár dny přišla poštou. Otevřel ji, chvíli koukal dovnitř a pak jen řekl: "Probůh!" Uvnitř ležel německý šifrovací přístroj Enigma, který Britové ukořistili za druhé světové války a jenž jim pomohl porazit Hitlera. Před půl rokem tuto téměř národní relikvii někdo ukradl z muzea v Bletchley Parku, kde za války matematici prolamovali německé tajné kódy. Teď ji zloděj vrátil tak, že ji poslal Jeremy Paxmanovi, jiné národní relikvii.
Na koho jiného by se dnes také mohl Brit, i když je to jen zloděj, spolehnout, že? Paxman je jistota, záruka, něco jako Beckham, královna nebo mlha.
Říkají mu rotvajler televizního interview, velký inkvizitor nebo pitbull BBC. Jeho výslechy jsou obávanější, než kdyby se ptal inspektor Dalgliesh doplněný Profesionály. V jedné anketě ho Britové zvolili čtvrtou nejděsivější postavou v televizi a i on měl svého Gumáka.
Jeho práci popisují kolegové slovy: "Vykuchal v pořadu Newsnight Williama Hagua a pak vyzdvihl jeho hořící vnitřnosti párem zkřížených tyček na kebab". Rozhovory začíná otázkami typu: "Nemáte pocit, že se chcete za něco omluvit?" Tohle řekl například premiéru Blairovi.
Paxmana znáte i vy, i když jste o něm v životě neslyšeli. Leckde mimo Británii ho moderátoři napodobují, takže se divíte, proč po politikovi ve studiu poštěkávají, nenechají mu říct tři slova dohromady, a když se při otázce nerozbrečí, nekapituluje a kličkuje, opakují otázku pořád dokola, jako to jednou slavně udělal on. Jenže je to, jako když se béčko Slavoje Rostoklaty snaží napodobit Barcelonu.
Jeremy PaxmanNarodil se 11. května 1950, vystudoval Cambridge. Ještě jako student začal v roce 1972 pracovat pro BBC, pokrýval konflikt v Severním Irsku, ale dělal také reportéra v Bejrútu či Střední Americe. Moderátorem pořadu Newsnight se stal v roce 1989. |
Paxman má něco, co zní jednoduše, ale těžko se to kopíruje. Klade otázky tak, jak byste to dělali vy, kdybyste to uměli a byli jakžtakž nestranní. Jazyk mu vedou zdravý rozum, kritický odstup a pochyby. Nenechá se opít jednoduchou pravdou, schématem, hesly a většinovým postojem. Není stádní. Používá mozek ne na to, aby si do studia vymýšlel na míru šité obleky, ale aby přemýšlel. Nesedí tam jako chytrý sysel a partner politiků. Když ho sledujete, obvykle máte pocit, že je tam za vás a že jeho heslem, jak to kdysi vybraně popsal jeden novinář z Timesů, je: "Proč mi ti prolhaní prevíti lžou?"
Někdo může mít velmi oprávněný pocit, že to občas přehání a že divadelní efekt je víc než obsah. Jeden britský satirik napsal, že kdyby byl šéfem BBC, nechal by Paxmana, aby své hosty doopravdy zmlátil, protože pak už by nebylo třeba nic dodávat. Premiér Cameron vysvětlil, proč se mu k Paxmanovi moc nechce, slovy: "Kdybych se chtěl nechat seřvat přeplácenou primadonou, půjdu radši do Premier League."
Sečtěte si to všechno dohromady. Dává to odpověď, proč se s Paxmanem Britové ochotně setkávali čtvrt století v podstatě každý večer od půl jedenácté. Teď oznámil, že bude končit. Ve spoustě ložnic britských politiků jistě nastal klid a manželky si libují, že jejich muži přestanou křičet ze spaní.
Jak to dělá
Jako fotbalistovi postaví věčný pomník jeden dloubák, Paxmana udělala legendárním pasáž rozhovoru s britským ministrem vnitra na jaře 1997, kdy pořád dokola opakoval tutéž otázku. Píše se, že to udělal čtrnáctkrát, osmnáctkrát, nebo třináctkrát. Pravda je, že to bylo jen dvanáctkrát.
Je zvláštní, jak mají hrdinské momenty, které ostatní chápou jako promyšlenou metodu a snaží se je napodobit, obyčejné příčiny. Paxman prohlásil, že to tehdy udělal jen proto, že chtěl interview co nejvíc natáhnout, jelikož další aktuální příspěvek se teprve dodělával.
V pořadu Newsnight působil Paxman od roku 1989.
Když se na jeho rozhovory podíváte na YouTube, vidíte, co dělá Paxmana Paxmanem. Především je sám sebou. Není kožený, blazeovaný, ani přiškrcený. Chová se, jako by diskutoval se svým známým. Chvíli je opřený lokty o stůl, tělo nachýlené dopředu, bradu opřenou o pěsti. Pak se pohodlně opře do křesla jako někde u kávy a přehodí nohu přes nohu, potom se pootočí bokem. Absolutní sebevědomí a uvolněnost. Nemá problém přečíst občas otázky z papíru. A k tomu ta mimika a řeč těla.
Když nesouhlasí nebo se mu na odpovědi něco nelíbí, přimhouří pochybovačně oko, spráskne ruce, zhoupne se v křesle dozadu, povzdechne si, nakrabatí čelo. Je to divadlo, ale také příprava k útoku. Říkají o něm, že je sžíravý, brutální, arogantní, kousavý, uštěpačný, jízlivý, pronikavý, ostrý, neúprosný, houževnatý, zarytý. Taky o něm napsali, že je smrtící bruska.
Ale všechna ta přídavná jména zakrývají to hlavní: Paxman je chytrý. Pálí mu to a je pohotový. Nepotřebuje nic dokazovat sobě ani divákům. A tak nemusí pro efekt skákat nikomu soustavně do řeči. Obvykle nechává lidi dokončit myšlenku a teprve pak vystřelí otázku jako amazonský indián otrávený šíp.
Sebevědomí a nadhled si však může dovolit. Je za ním síla BBC a plat, který ho dávno přenesl na druhý břeh. Podle odhadů britských médií bere více než milion liber ročně.
Ale i panu Dokonalému to občas uletí. Moderoval například debatu, kde vystupoval novinář z Daily Telegraphu a mluvčí jednoho z eurokomisařů. Novinář zcela otevřeně nazval mluvčího idiotem z Bruselu. Paxman novináře neokřikl, naopak mluvčímu se smíchem řekl: "Pane idiote z Bruselu, přejete si odpovědět?" To povzbudilo pána z Daily Telegraphu, takže označil mluvčího za idiota znovu. Teprve když to udělal potřetí, požádal jej Paxman, aby toho nechal. Mluvčí nečekal, jak to dopadne, beze slova sundal mikrofon a odešel.
Paxman není anděl. Před časem vypukl menší skandál, když pár mladých Rumunů, kteří pracovali na jeho usedlosti jako služka a zahradník, zveřejnil své platové podmínky. Jejich příjem byl podstatně nižší než minimální mzda, neměli ani žádnou smlouvu, takže neměli právo na dovolenou a podobně. Kdo párkrát viděl nějaké Paxmanovo interview, ví, že kdyby něco takového udělal politik, Paxman by z něj udělal náplň do jitrnic.
Paxman je autorem sedmi dobrých knížek. Přinejmenším u poslední z nich, The Victorians, si však najal mladého spisovatele, který mu ji "pomohl dopsat". Nikde není uveden jako spoluautor, jen je jmenován v děkovačce. U herce nebo podnikatele by šla účast "ghost writera" pochopit, u novináře, jehož předchozí knížky byly opravdu kvalitní, už tolik ne.
Politici: už aby šel muškařit
Ale lidé si budou samozřejmě mnohem více pamatovat, že otázkou, zda se sám považuje za válečného zločince, přiměl k ukončení rozhovoru Henryho Kissingera, a všechna jeho podobná střetnutí s politiky.
Bylo by zajímavé, kdyby byl někdy vystaven podobnému rozhovoru on, ovšem z druhé strany. Jeho přátelé o něm říkají, že postupně volil všechny strany v Británii, kdysi jako mladík z dobré rodiny kandidoval ve školních volbách za komunisty, i když není zrovna jasné, jak to tehdy bylo, a pak na nějakou dobu přeskočil k socialistům. Na tom, jak vede rozhovory, však nejsou jeho sympatie vidět, byť si konzervativci stěžují na jeho údajnou slabost pro labouristy daleko častěji, než je tomu naopak.
Ale to to jsou jen malé skvrnky na kultu jménem Jeremy Paxman.
Horší bylo, když britské noviny psaly, že v poslední době už neměl při rozhovorech tu gladiátorskou jiskru v oku, i když byl bez konkurence pořád. Za pár měsíců tento absolvent Cambridge, který v BBC strávil v podstatě celý život, odejde. Ve čtyřiašedesáti má nejvyšší čas, aby se také pořádně vyspal a konečně se věnoval muškaření, což je jeho největší koníček. Politici mu to ze srdce přejí.
