Před dvěma lety pomýšlel Jan Zídek na to, že praští s basketbalem. Pak ale znovu našel chuť do hry a teď si během první sezony v americké univerzitní soutěži NCAA potvrdil, že může hrát na úrovni.
„Hodně jsem tehdy trénoval s muži USK Praha, vedle toho hrál extraligu do 19 let a první ligu mužů. Měl jsem hodně školy a na chvíli basketu i nechal. Pak mi ale začal chybět. Hlavně jsem si uvědomil, kolik jsem tomu už dal, a viděl jsem potenciál, který tam je,“ vzpomíná Zídek na svou krizi.
Probral se v dresu Radotína ve třetí nejvyšší soutěži. „Nejdřív to bylo spíš pro zábavu, ale pak jsem pochopil, že ve spojení s Amerikou jde díky basketu získat i vysokoškolské vzdělání, což člověku dává spoustu možností. Tahle myšlenka mě nakopla a pak už jsem trénoval i navíc a šel za svým americkým snem,“ říká dvacetiletý dlouhán.
Vyzkoušet univerzitu v USA mu doporučoval otec Jiří, který v roce 1995 získal prestižní titul v NCAA se slavnou losangeleskou školou UCLA.
Jan Zídek zakotvil v nedalekém Malibu na Pepperdine, kde ho vede vyhlášený kouč Lorenzo Romar. Toho na univerzitě zažil Zídek starší jako asistenta.
Na trenérova ochranná křídla se český mladík může spolehnout jen částečně: „V sezoně mi hodně pomáhal. Bavil se se mnou, což dělá i s ostatními hráči, ale dá se říct, že se o mě staral docela dost. Ptal se na školu, jak se adaptuju na tréninky a podobně. Když ale přišel zápas, už je to byznys a trenéři jsou placení za to, aby vyhrávali. Pak už se nemůžou dívat, čí je kdo syn.“
Jan Zídek (uprostřed) coby posila Pepperdine University. Vlevo jeho otec Jiří Zídek ml., vpravo zkušený trenér Lorenzo Romar.
V uplynulém ročníku odehrál Zídek kvůli zlomenině záprstní kůstky v pravé ruce jen 15 zápasů s průměrem 5,5 bodu. Jeho maximem v utkání bylo 16 bodů. V průměru hrál přes deset minut na zápas. „Osobně jsem čekal zhruba 15 minut na zápas, celkově jsem ale rád, že jako nováček jsem zvládl hrát i 20 minut a dávat 10 bodů,“ řekl Zídek.
Je spokojený, protože si dokázal, že to dokáže.
„První rok na Pepperdine jsem viděl, že ten potenciál mám, a ještě víc jsem vnímal, že je to vše jen o tvrdé práci. Tohle mě teď žene zpátky na vysokou basketbalovou úroveň,“ svěřuje se.
Zlepšil se a zlepšovat se dál hodlá. „Cítím, že mám lepší koordinaci, lepší práci nohou, stabilitu… Taky jsem vylepšil střelbu. Zároveň je mi ale jasné, že pořád je v mé hře hodně místa pro zlepšení. Cítím na sobě změny, ale velkou změnou, která by mohla být poznat v příštím ročníku, je i moje mentální nastavení. Uvědomil jsem si, že je to u mě v basketu teď už jen o tvrdé práci.“
Práce. Té se Zídkové tradičně nebojí.
„Když táta viděl, že jsem ambiciózní a denně trénuju, vzal to tak a maximálně mě motivuje a podporuje. A když jeden den vidí, že nic nedělám, už do mě hučí, ať vezmu míč, nebo ať jdu běhat. Já si toho vážím. Jaký jsem, je dost zděděné po tátovi a je to spojené s tou tvrdou prací, kterou on vyznává. Když už se basket hraje a myslí se to vážně, tak je tlak na to snažit se a být úspěšný. Soutěživost a další věci jsou u nás v rodině na vysoké úrovni,“ říká Jan Zídek.
Přiznejme, že v něčem je Jiří Zídek mladší alias Big George negativním příkladem. Svaly ho nakonec spíš zabrzdily. „Na takové monstrum se já nevypracuju,“ usmívá se Zídek.
I v Americe se na Jiřího vzpomíná jako na největšího dříče, kterého kdy poznali. „Je pravda, že množství času, které trávil v posilovně a v hale, bylo enormní,“ pokračovatel. „Po stránce trénování byl úplný maniak.“
Český basketbalista Jiří Zídek (vpravo) v dresu univerzitní UCLA při souboji s Bryantem Reevesem. (1. dubna 1995)
Jiří Zídek mladší v dresu Realu Madrid na snímku z roku 2001
„Hra se ale od té doby trochu změnila. I když se jako hráč na podkošové pozici čtyři snažím taky posilovat hodně, mojí předností je hra zvenku, a to si chci udržet i dál. Pokud bych nabral moc hmoty, zvenku by se mi hrálo hůř. A taky by mi chyběla rychlost,“ vysvětluje Jan.
V 15 zápasech stihl dát dohromady 14 trojek, nejspíš od sebe očekává o dost víc. „Přišel jsem s nálepkou střelce, i když ne vyloženě trojkaře. Už v trénincích jsem se do střelby hodně pouštěl a trenér mi při tom dával prostor. Spoluhráči si na to časem zvykli a respektovali mě jako skórera. Možná se to může zdát skoro drzé, že jsem jako prvák měl někdy v zápase i víc střel, ale u nás se to bralo v pohodě,“ tvrdí.
Co se týmového výsledku týče, na Pepperdine byli nenadšení. Dali si za úkol skončit nejhůř třetí silné West Coast Conference, což by do Malibu přihrálo vstupenku do závěrečného turnaje, ten se však kvůli koronaviru stejně nekonal. „Tým byl velice silný a cítili jsme, že cílem mělo být play off. Nechybělo do něj moc,“ soudí jediný Evropan v sestavě.
 |
Janovým sportovním snem je jít v otcových stopách a zahrát si NBA. „Anebo bych se po skončení školy poohlédl po možnostech v Evropě. Tam bych nejradši zamířil do Euroligy. Do té doby se ale může stát spousta věcí,“ konstatoval Zídek.
Do té doby se hodlá přidržet kréda „bojovat o každou příležitost v zápase, hrát tvrdě, chytře a využívat přednosti“. Na rychlejší protivníky má platit tvrdost a úsilí pod košem.
Mladíka vysokého 205 centimetrů a vážícího 110 kilogramů čeká příští týden čeká v Nymburce soustředění výběru mladých hráčů z české ligy a amerických univerzit pod vedením reprezentačního kouče Ronena Ginzburga. Účast na EuroBasketu 2022 v Praze nemusí být pro Jana Zídka jen snem.
Na Jiřím Zídkovi nejstarším pak nyní je dostat do českého basketbalu zpátky ještě jednoho Zídka. Osmnáctiletého Martina. „Děda mu volá každý den, jestli už se domluvil s trenérem v Radotíně, aby se k basketu vrátil. Brácha skončil už asi před třemi roky, děda to ale pořád zkouší. Je to obrovský fanoušek - i do Ameriky mi volá pořád,“ prozrazuje Jan Zídek.
