Na střední škole byla vytáhlá Elena k nezastavení. Rodačka ze státu Delaware dovedla Ursuline Academy k třem titulům v řadě, jako jediná v historii školy nastřílela více než 2000 bodů a byla považována za nejlepší středoškolskou hráčku celé Ameriky.
Basketbalová stipendia se k jejímu prahu hrnula, 196 centimetrů vysoká univerzálka mohla jít kamkoliv. Zvolila prestižní University of Connecticut, vedená trenérskou legendou Genem Auriemmou. Jenže v kampusu vydržela pouhých 48 hodin, pak se v noci sbalila a o pár hodin později už stála v hale u rodičů ve Wilmingtonu.
Prý jí bylo tak mizerně, že nemohla čekat do rána. „Mám hodně osobních problémů, které potřebuju vyřešit. Pouze má rodina ví, o co se jedná. Teď potřebuju pauzu,“ okomentovala tehdy své jednání.
O pár let později už byla sdílnější: „Bylo toho na mě moc, vyhořela jsem. Neměla jsem už do basketbalu žádnou chuť, už jsem nechtěla hrát,“ popsala svou situaci. „Ve třinácti letech jsem si všimla, že už si basketbal neužívám tolik jako předtím. Neustále jsem se chtěla překonávat, nechtěla jsem dovolit, aby někdo jiný pracoval tvrději než já. Byla jsem neustále v tělocvičně, trénovala. Až později jsem si uvědomila, že jsem potřebovala větší balanc.“
Nejenže opustila Connecticut a přihlásila se na University of Delaware, vzdálenou 20 minut od domova. S basketbalem opravdu přestala. Zapsala se do volejbalového týmu a pětitisícovou arénu vyměnila za zápasy před sto padesáti diváky.
Kromě ztráty lásky ke sportu je tu ještě jeden důvod, proč Delle Donneová nedokázala opustit rodný Wilmington.
Její starší sestra Elizabeth se narodila slepá a hluchá, nemůže mluvit a trpí autismem a mozkovou obrnou. „To je právě to, co je nejtěžší na tom být od ní daleko. Nemůžu jí zavolat nebo poslat zprávu. Pokud s ní chci komunikovat, musím být s ní. Musí se mě dotýkat nebo mě cítit,“ popisuje jejich pouto. „Hodně k Lizzie vzhlížím, inspiruje mě každý den. Můj domov je tam kde je ona,“ říká.
V polovině prvního ročníku na univerzitě si domluvila schůzku s trenérkou basketbalového týmu a během následujících měsíců znovu objevila vášeň k oranžovému míči. Pozdě večer chodila trénovat, s kamarádkou hrály střelecké soutěže. „Po jednom takovém tréninku jsem si uvědomila, že mi to chybí. Bylo načase se k basketbalu vrátit.“
Během své premiérové sezony v NCAA zapisovala 26,7 bodu a 8,8 doskoku a byla oceněna jako nejlepší nováček konference CAA.
Ve druháku byla nucena vynechat dvanáct zápasů, když jí byla diagnostikována lymská borelióza. S onemocněním bojuje dodnes. Jak sama říká, léčba je složitá a nemoc nepředvídatelná. „Cítím se skvěle a následující den se probudím unavená a bez energie. Občas je to strašidelné, ale naučilo mě to užívat si okamžiku. Nikdy nevíte, kdy bude hůř.“
Třetí sezonu zakončila s průměrem 28,1 jako vůbec nejlepší střelkyně celé NCAA. A ve svém závěrečném roce dovedla svůj tým podruhé v řadě do univerzitního turnaje, ve kterém se Blue Hens probojovaly až mezi nejlepších šestnáct celků.
V roce 2013 ji jako druhou v pořadí draftovalo Chicago Sky. V nejlepší lize světa WNBA debutovala 22 body. Ten samý rok také vyhrála hlasování do Utkání hvězd a stala se první hráčkou, které se povedlo obdržet největší počet hlasů jako nováčkovi. Chicago šlo do play-off z prvního místa ve východní konferenci, Delle Donneová samozřejmě získala cenu Rookie of the Year.
Po své třetí sezoně se stala nejužitečnější hráčkou ligy, když s 23,4 body ovládla střeleckou tabulku. Navíc se blýskla i úspěšností 95 procent z čáry trestného hodu. V Chicagu nakonec strávila čtyři ročníky, poté byla na vlastní žádost vyměněna do Washingtonu, jelikož chtěla být opět nablízku své setře Lizzie.
Hned první rok dovedla všestranná dlouhánka Washington Mystics do semifinále WNBA, nyní se tým z hlavního amerického města nachází na sedmé příčce, která zajišťuje postup do vyřazovacích bojů.
Delle Donneová letos pokořila hranici 3000 bodů, stačilo jí k tomu 148 utkání. Dosavadní rekord držely superhvězdy Diana Taurasiová a Seimone Augustusová, které obě potřebovaly 151 zápasů. Američanka s italskými kořeny má tedy namířeno mezi ikony ženského basketbalu.
Letos tahounka washingtonských Mystics zapisuje 20,5 bodu a 5,5 doskoku a patří mezi nejefektivnější hráčky soutěže.
V Minneapolis na Utkání hvězd tedy nemohla chybět. Naopak se ukázalo, jak je olympijská šampionka z Ria u amerického publika oblíbená. Při novém formátu ji diváci zvolili kapitánkou jednoho z týmů. Delle Donneová si tak mohla vybírat spoluhráčky. Zápas sice ovládly ženy kolem Candace Parkerové, a to poměrem 119:112, Elena byla ovšem po exhibici dobře naladěná.
„Byla to zábava, užila jsem si to. Bylo skvělé zahrát si s jinými hráčkami než obvykle,“ zhodnotila duel. „Nejvíc budu vzpomínat na konec zápasu, když spoluhráčka Kristi Toliverová trefila několik trojek a zápas se zdramatizoval. Těším se na příští rok. Bylo by super, kdyby se kromě trojkového klání uspořádala i Skills Challenge.“
Těžký osud její sestry a životní kotrmelce ji motivují k tomu, aby se angažovala i mimo palubovku. Založila nadaci, která podporuje výzkum lymské boreliózy a jedince se zvláštními potřebami, pořádá kempy a basketbalové akademie pro děti a je ambasadorkou paralympijské organizace Special Olympics.
Elena Delle Donneová v sezoně 2018:
Ze své zkušenosti se Delle Donneová vypovídala hned ve dvou knihách. V té první popisuje svou cestu včetně vyhoření a sebenalezení, druhá knížka vypráví příběh dvanáctileté Elle, která už v sedmé třídě měří 180 centimetrů a kromě basketbalu musí zvládat i jiné školní aktivity.
„Děti jsem vždy milovala, chci je inspirovat a pozitivně ovlivnit. Elle se musí poprat se svojí výškou, stejně jako já, když jsem byla malá. Je důležité, aby se děti cítily ve svých tělech dobře,“ říká.
Ačkoliv mimo sezonu WNBA nehraje v Evropě či jinde ve světě, rozhodně nenudí. Vedle basketbalu rozjela vlastní byznys. Navrhuje a vyrábí nábytek na míru.
Ovšem svůj domov neopouští hlavně kvůli své sestře. „Lizzie na mě nikdy nepromluvila ani slovo, přesto mě toho naučila nejvíce ze všech. Vážím si každého dne, který můžu strávit s ní.“
