Tenisový rok 2016 měl mnoho hrdinů: nejprve vládce Novaka Djokoviče, poté jeho nástupce na trůnu Andyho Murrayho, fenomenální comeback předvedl Juan Martín del Potro. Přesto může být tím největším borcem nazván právě klučina z Jižní Koreje. Nikdo jiný to s podobným postižením v nemilosrdné tenisové konkurenci tak daleko nedotáhl – a to jeho dráha teprve začíná.
„Když jsem ho viděl poprvé, měl jsem pochybnosti,“ řekl pro deník New York Times jeho kouč Joo Hyun-sang. „Myslel jsem, že jeho handicap brání tomu, aby mohl proniknout mezi nejlepší hráče světa. Teď už v něj věřím.“
O tom, jak klíčovou roli hraje ve sportu sluch, hovořil loni pro MF DNES profesor Pavel Kolář – v průběhu hokejového mistrovství světa v Česku se zase jednou řešila výjimečnost Jaromíra Jágra, a tak se jej autor textu ptal na to, co odlišuje výtečné a mimořádné sportovce.
„Dejte Berdychovi nebo Djokovičovi na kurtu špunty do uší, ztratí část vstupních dat a budou výrazně omezeni. V tenise je potřeba rozvíjet i sluchovou funkci,“ popisoval tehdy Kolář. „Ovlivnění jednoho vstupu se razantně promítne do pohybového chování. Špičkoví sportovci to vnímají mnohem citlivěji.“
Nejslavnější hokejista dějin Wayne Gretzky ostatně na helmě odmítal plexisklo právě kvůli tomu, že mu zkresluje sluch. „Ano – protože poté nedokázal předvídat pohyb tak, jak byl zvyklý,“ líčil Kolář.
I proto je osud korejského chlapce unikátní. Na jeho postižení rodiče přišli ve dvou letech, když jej odvezli k lékaři. Po zprávě, která nedávala naději, se nejprve zhroutili – a pak si zakázali lítost. Duck-hee navštěvoval školu pro sluchově postižené, ale oproti ostatním nezůstával na internátě; máma pro něj každý den jezdila hodinu tam a hodinu zpět. „Chtěla jsem, aby byl integrovaný,“ vysvětlovala.
A pak přišel tenis.
Co je pro většinu adeptů bušení do míčku „jen sportem“, bylo pro jihokorejského mladíka cestou mezi ostatní. Devadesát procent lidí prý rodičům říkalo, že nikdy nemá šanci dosáhnout na profesionální úroveň, ale mýlili se. Nyní Lee Duck-hee dokonce – zní to až krutě – ze svého postižení těží. Třeba firma Hyundai jej „oslněna a inspirována jeho nezlomným duchem“ začala speciálně sponzorovat. Díky tomu může všude cestovat s manažerem i tlumočníkem.
Těžko se do něj vžít. Jediný neslyšící hokejista v dějinách NHL Jim Kyte (598 duelů) třeba líčil: „Byl jsem ten nejpilnější hokejový student. Znal jsem systémy odshora dolů. Odezíral jsem ze rtů. Používal jsem plexisklo k tomu, abych se díval do odrazů, kdo jede za mnou.“
Také jihokorejský tenista má zcela jiné podmínky než zbytek. Andy Murray, Andy Roddick, Martina Navrátilová – ty všechny NY Times citují ohledně toho, jak moc je sluch při hře podstatný. „Míč nejprve uslyšíte, až pak reagujete,“ uvedla před lety legenda Navrátilová.
Lee Duck-hee tuhle možnost odmala nemá, navíc měří pouze 175 centimetrů, což je v dnešním světě tenisových čahounů dost málo. Ale on bojuje. A pochybovačům tím vzkazuje: Ticho, prosím!
