Ale štafetu jste si předtím určitě vychutnala, ne?
No.... vychutnala. Já se spíš bála. Zvlášť když mi to Evička tak hezky přivezla. O Vánocích jsem jela exhibici na Schalke a divila se, jak mi to tam střílelo. Jenže na Schalke to byla samá rovina a jelo se mi dobře. Oberhof se s tím nedá srovnat, to jsou nebe a dudy. Tady jsou ty tratě fakt těžké. Nemám to tu ráda, je to ještě mnohem horší trať než v Soči. Přijde mi hrozně náročná. Mám pocit, že jedeme skoro pořád do kopce.
Navíc ta hrabanka, která ležela na trati. Vy jste přece jen těžší než řada soupeřek, musela jste se bořit.
To je pravda. Ale v zápalu boje jsem na to nějak zapomněla.
A teď musíme zmínit příběh o vašich hůlkách...
...jé, no to teda bylo něco. Nechtěla jsem si po ležce nechat cuknout čelo, protože patřím přece jen mezi pomalejší střelce, tak jsem dělala všechno pro to, abych manuipulaci s holema zvládla co nejrychleji. Jenže, bohužel, mám takový systém holí, že mám poutko na suchý zip přidělaný na rukavici - a na hůlku si poutko nacvakávám.
Což se tentokrát nepovedlo?
Když se do toho pořádně netrefím, tak jakmile se o hůlku odrazím, zůstane jinde, než bych chtěla. Vypadla mi, musela jsem se pro ni shýbat a tím pádem jsem ztratila. To samé se mi stalo už při exhibici na Schalke. Stačí, když jste trochu nervózní a je to hned. Snad to příště vylepším.
Po druhé střelbě bylo ještě hůř, najednou jste měla hůl zlomenou.
Byla to po stojce při výjezdu ze střelnice taková rychlost, že si ani nevybavuju, v jaké pozici u mě byla Dorin Habertová. Přišlo mi, že jsme jely skoro na stejné úrovni, ona pak udělala krok do strany a já tam zrovna píchala svoji hůlku. Podle mě chtěla Dorin nastoupit a nevšimla si, že tam mám hůlku. V takové rychlosti to kolikrát neodhadnete.
Naštěstí brzy přišla záchrana.
Byla jsem ráda, že se to přihodilo v tomhle místě, bylo to štěstí v neštěstí. Už po dalším sjezdu jsem totiž dostala novou hůl. Kdybych měla při tom sjezdu hole obě, možná bych se při něm rozjela víc, ale v zásadě mi tam holky nijak moc necukly.
Řada biatlonistek byla před startem nejistá, co s nimi dvoutýdenní závodní pauza provedla. Vy také?
Jo, měla jsem úplně stejné pocity. Po delším nezávodění bývá první start trošku nepříjemný. Je to ale jen otázka pár závodů, než do toho zase přijdeme.
Jak jste o Vánocích potrénovala v Obertillachu?
Já se tam hrozně snažila, vážně! Podmínky i počasí jsme měli dobré. Ale hrozně to uteklo, bohužel.
Váha vydržela přes Vánoce stejná?
Tak to úplně nevím. Snažila jsem se vyhýbat cukroví, což byl také jeden důvod, proč jsme na Vánoce odjeli do Obertillachu - abych před tím cukrovím utekla. Ale stejně jsem před Oberhofem neměla odvahu se zvážit. Tak jen doufám, že to snad neni moc hrozné.
Jak jste po svém vlastním vystoupení prožívala zbylé dva úseky svých kolegyň?
Trošku jsme měly s Evčou Puskarčíkovou obavu před Jítinou střelbou vestoje, protože jsme viděly, jak se podmínky začaly zhoršovat a padala větší mlha. Jíťa měla dřív se stojkou problémy, ale letos se hodně vylepšila. Je vidět, že udělala veliký kus práce. Byly jsme rády, když jsme viděly, že úspěšně dobila a jak dobře jede. Potom už jsme vlastně ani moc nepochybovaly, Verče jsme dost věřily. Je ve formě a štafety jí sedí.
A co ta poslední Veroničina stojka?
Tam nás trochu přešel smích. Ale věřily jsme jí dál, to jo. Ten závod už byl tak roztrhaný, že si Verča i ta dvě dobíjení mohla dovolit.
Společná radost v cíli je pak úplně jiná, než když vyhrajete sama?
No to rozhodně. Evča Puskarčíková a Jíťa Landová jsou ještě těmi medailemi takové neposkvrněné, úžasně si to užívají a mají z nich hroznou radost. Když je vidím, sama vzpomínám na mé intenzivní pocity z prvních medailí ze svěťáku. A zároveň, když je pozorujeme, tak se ta má i Verčina radost ještě násobí.
Kdyby vám někdo před třemi lety řekl, že v roce 2015 vyhrajete ženskou štafetu ve Světovém poháru...
... tak bych určitě nevěřila.
Konečně nejste jen jedna nebo dvě, ale čtyři kvalitní biatlonistky.
Je to super. Máme velké štěstí. Vzhledem k tomu, že náš sport patřil donedávna v Česku mezi ty menší, neměli jsme takovou základnu jako třeba Norsko, abychom měli čtyři závodnice na opravdu vysoké úrovni. Ale tím, že Evička i Jíťa udělaly takový kus práce, máme už i my podobně vyrovnaný tým jako biatlonové velmoci. A na výsledcích je to hned vidět.
Brzy vás čekají další dvě ženské štafety. Už teď se těšíte?
Já se těším moc a holky taky. Každý takhle povedený závod to těšení zvětšuje, naděje v nás roste. Protože když už jsme si dvakrát dokázaly, že to jde, může se to povést znovu.
Ještě mnohem dřív však přijde páteční sprint v Oberhofu. Říkáte si: Ať mi to v něm střílí jako na Schalke?
Kéž by! Já si neumím představit, že se ve sprintu budu trápit na trestném kolečku, když ta zdejší trať takhle vypadá. A potom ještě v neděli jedeme masák. Jak já ho jen tady dojedu? Pravděpodobnost, že ho dojedu, mi zrovna teď připadá menší, než že bych měla dojet Vasův běh. Ale snad to bude rychle za námi. A už se těšíme do Ruhpoldingu.
