Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvV Evropské unii se rozvolňují dosud jednotná pravidla pro střídání letního a zimního času, a otevírá se tak prostor pro úplné zrušení tohoto pravidla. Je to dobře z hlediska vědy?
Na to odpovídala fyzioložka a biochemička Helena Illnerová, bývalá předsedkyně Akademie věd České republiky. Odbornice na biologické rytmy například jako první na světě se svým týmem zjistila, že tvorba melatoninu v šišince mozkové je řízena biologickými hodinami v mozku. A debatu o zrušení letního času vítá (zimní čas je „původní“, letní byl zaváděn dodatečně).
Podle Heleny Illnerové je totiž celkem zjevné, že některým lidem letní čas vadí. Byť tedy většina se změnou nemá podle jejího odhadu potíže, je dobré naslouchat hlasu menšiny. Právě těmto lidem může přinášet zdravotní problémy, nebo alespoň snižovat kvalitu spánku.
Potíže se změnou času přitom podle jejího názoru vycházejí do značné míry z toho, že o jeho zavedení se příliš nediskutovalo s odborníky, a nebyl tedy zcela správně nastavený: „Kdyby byl letní čas postavený jinak, například od května do září či října, lidé by se mu přizpůsobili lépe, protože by ráno měli už sluníčko,“ řekla Illnerová v Rozstřelu.
Větší potíže i proto jednoznačně způsobuje změna jarní, která vede k přeřízení vnitřních hodin o hodinu zpět. Což je problém, protože podle Heleny Illnerové „máme tendenci se zpožďovat“. Lidé podle ní potřebují ranní světlo, aby se jim vnitřní hodiny nastavily na správný 24hodinový rytmus. Většina z nás ho má bez slunečního světla o něco delší, zatímco lidí, kteří mají rytmus kratší než 24 hodin, je podle ní méně.
Změna biorytmu o hodinu přitom není nic, s čím by náš organismus měl velký problém. „Jde o to umět využívat světla, jak naznačují i naše studie,“ říká Helena Illnerová. Chybou tedy je především to, že ke změně letního času dochází v březnu, a lidé tedy vstávají do tmy. Nedostatek světla „přeřízení“ organismu nijak nepomůže.
Podle Illnerové je ovšem těžko prokazatelné, zda má změna času skutečně vliv na počet úrazů či dopravních nehod, jak se někdy uvádí. Debaty o změně času jsou podle ní obecně zatížené tím, že jde o problém, který se těžko zkoumá. Není těžké mít potkany s podobnými geny v přesně řízených podmínkách, a tak vliv střídání světla a tmy zkoumat. U lidí ovšem nic takového provést nejde.
Pokud bude změna času skutečně zrušena, jak se nyní zdá, doporučovala by Helena Illnerová návrat ke středoevropskému, tedy zimnímu: „Radila bych: vraťte se k času, podle kterého je tma rozdělena symetricky okolo půlnoci.“ V takovém případě bychom totiž vstávali do tmy kratší část roku než v případě zavedení letního času (pro zajímavost: v Česku se vstává nestandardně brzy, nejčastěji po šesté hodině, byť se situace postupně mění a hlavně ve velkých městech se vstávání posunuje do pozdějších hodin). A právě to je podle ní ten nejdůležitější faktor. Odborná veřejnost se v tomto ohledu podle jejího názoru také v podstatě shodne.
Připomínáme, že na našem území byla změna času nejprve neúspěšně zavedena v letech 1918 a 1919, kdy pak byla jako nepopulární zrušena. Letní čas se používal i za protektorátu, ovšem současné předpisy platí nepřetržitě teprve od roku 1979. K malé změně došlo v 90. letech, kdy byla platnost letního času prodloužena o měsíc v rámci sjednocení pravidel se zbytkem Evropské unie.
