První z legendárních strojů tohoto typu se objevil v Liberci poprvé před půlstoletím, v polovině prázdnin roku 1967. A protože tu ony vozy jezdily dalších dvacet let, je vysoce pravděpodobné, že si je pamatujete: Karosa ŠM 11.
„Byly moderní a nadčasové. Měly jako první autobusy samonosnou karoserii a automatickou převodovku; i designově to byla vydařená vozidla,“ poznamenal Tomáš Krebs, předseda sdružení Boveraclub, které křísí odkaz historie liberecké hromadné dopravy.
Vůz, jenž se dostal v sedmašedesátém do Liberce, pocházel z devítikusové ověřovací série, vyrobené v letech 1964 a 1965. Do města putoval rovnou z expozice mezinárodního autosalonu ve francouzském Nice.
„Získal tu číslo 58 a později byl přečíslován na 301,“ podotkl Krebs. Na rozdíl od pozdějších sériově vyráběných vozů neměl dělené přední ani zadní sklo. Zkušenosti z provozu si u těchto typů později vynutily další úpravy, například silnější nárazníky pro dopravní džungli ve městech.
V letech 1964 až 1967 bylo dokonce s využitím autobusových karoserií z Karosy vyrobeno celkem osm trolejbusů. „Byla to snaha o unifikaci vozového parku v městské dopravě, projekt však nebyl dále rozvíjen zejména kvůli extrémně levné naftě a záměru tlumit trolejbusovou dopravu v rámci plánovaného hospodářství,“ povzdechl si Krebs.
Výroba autobusů skončila na začátku osmdesátých let
Výroba tohoto typu autobusu skončila roku 1981. Tehdy jich obdržel dopravní podnik posledních deset a od roku následujícího byly dodávány nové vozy řady Karosa 730 - jejich deriváty lze v provozu zřídka potkat ještě dnes.
Takzvané ešemky sloužily pasažérům ještě dalších několik let, do roku 1988, kdy vyjely 30. října naposled. „Pod hlavičkou Kroužku přátel městské dopravy jsme zorganizovali poslední jízdu. Odehrála se na tehdejší lince číslo 2,“ zmínil Krebs.
Šlo o poslední autobus tohoto typu, který byl v Liberci k dispozici. Nesl číslo 392. „Byl strašně prorezlý, přesto jsme jej ozdobili a ověnčili. Když po akci tehdejší ředitel dopravního podniku, inženýr Červený, viděl, s jakým strojem jsme po Liberci jezdili, dostali jsme vynadáno. Ale ono nebylo z čeho vybírat,“ zavzpomínal Krebs.
Jen pro upřesnění: číslo 2 označovalo linku z Rochlice do Růžodolu; své očíslování si nesla po někdejší zrušené tramvajové trati, která mezi těmito čtvrtěmi do roku 1960 vedla. „Až v devadesátých letech dostaly jednočíselná označení linek tramvaje a dvojčíselná autobusy. Dvojka pak byla tramvajová linka do Dolního Hanychova,“ upřesnil Krebs.
Dříve, za socialismu, autobusy nevydržely zdaleka tak dlouho v provozu jako dnes. „Jejich generálky se prováděly minimálně. Dojížděly plus minus kolem sedmi let provozu. Nebyly to takové držáky. Dneska vydrží vozy mnohem déle, pořád třeba jezdí renaulty, které do Liberce přišly před patnácti lety,“ dodal Krebs.
Mnozí lidé vzpomínají na to, že ve starých karosách bylo víc místa. „Je to dané tím, že současné autobusy jsou nízkopodlažní. Prostor uvnitř je pak více rozčleněný. Dříve to bylo uvnitř prostornější, ale zase se lezlo nahoru po schodech,“ porovnal Krebs.
