Oba dávní kolegové jsou skutečnými matadory. V archivu Supraphonu evidují sto dvacet uměleckých počinů, na nichž se nějakým způsobem podílel Jaroslav Uhlíř, a stejná statistika přisuzuje sto pětasedmdesát takových děl Zdeňku Svěrákovi.
To znamená, že posluchač, který by si chtěl vychutnat celou Uhlířovu supraphonskou produkci, by na to potřeboval osmadvacet hodin. Kompletní Svěrák by potom vyžadoval maraton zvící více než čtyři celé dny.
A aby toho nebylo málo, uvedla oblíbená autorská dvojice novou desku, a sice Operky, jež vznikaly původně pro televizní Hodinu zpěvu. „Pro pořad jsme museli vždy udělat osm písní. Jednou jsme si řekli, že bychom udělali něco většího. A protože na muzikál si ani jeden netroufneme, dostal jsem nápad zhudebnit notoricky známé pohádky,“ vysvětluje vznik Operek Svěrák.
Ty se následně objevily v Hodinách zpěvu v letech 2004 až 2008 a zpívaly v nich děti ze sboru Sedmihlásek a Klánovického sboru. Představitelé Budulínka, machechy nebo prince – dnes již poněkud odrostlí – ostatně do Supraphonu na slavnostní předávání a křest dorazili také.
„Doufali jsme, že se Operky budou hrát na školních akademiích a besídkách, což se povedlo. Dostali jsme spoustu záznamů, něco k velké radosti dětí nacvičil i učitelský sbor,“ vzpomíná Svěrák. Tři z pohádek se nakonec dostaly až do celovečerního filmu Tři bratři.
Poslední položkou jsou potom Svěrákovy Povídky, které vycházejí na osmi discích a kromě autora je namluvily Daniela Kolářová a Libuše Šafránková. Několika náměty přispěl i Uhlíř, který přinesl například příběh taxikáře, který nemluví nespisovně a vulgárně. „Kam se na něj hrabeš, mi říkal!“ vykládá Svěrák. „Jednou mi ho představil a já mu říkám – Vy prej nikdy neřeknete žádný vulgární slovo. A on na to – Což to, někdy si také zakleji.“
