Finding Eden – přátelství po konci světa

Cesta za nalezením ráje ve světě připomínajícím peklo skrývá problém celého videoherního průmyslu.

Finding Eden

Finding Eden

V rámci soutěže RPG Revolution se jako jedna z nejpodařenějších děl vyloupla akční hra na hrdiny jménem Finding Eden. Povedený vizuál a tradičně kvalitní hudba se v ní souzní s příběhem dvou kamarádek hledajících útočiště po apokalyptické válce. Naneštěstí má Finding Eden také humpolácký akční systém, a především je ztělesněním strachu videoherních vývojářů rejpat do seriózních témat. V čem konkrétně Finding Eden ztělesňuje negativní trendy nejen v nezávislých hrách?

Jak je vidět z obrázků, Finding Eden je hra postavená na RPG Makeru. To znamená, že se jedná o asijské RPG (s angličtinou) plné grafiky podobné stylu manga, stejně jako to znamená, že oplývá nadprůměrnou obtížností a zvláštním příběhem. RPG Maker má trochu horší pověst, protože ač jde o skvělý nástroj pro tvorbu her, řada vývojářů v něm kutí tuctové hry plné klišé. Na druhou stranu, někteří vývojáři se dokázali od archetypů odpoutat a stvořit originální dílka jako Spike Lee’s Twilight Zone či Beautiful Escape: Dungeoneer.

Finding Eden

Finding Eden se pohybuje někde na pomezí obou trendů. Ovládáte v něm dvojici kamarádek, které se potulují zničenou pustinou. Příznačně pro RPG Maker je hra v podstatě lineární (většina prostředí jsou trochu komplikovanější tunely), originální jsou zde ovšem souboje – ovládáte vždy jednu z obou ženštin s jejich unikátními schopnostmi, a přepínáte mezi nimi dle libosti. Souboje tedy nejsou tahové, naopak jsou akční až příliš. To mnohdy ústí v nepřehlednost a nevypočítatelnost. A jelikož jsou souboje dominantní části hry, kazí to i celkový dojem z ní.

Jak se vyjádřil sám vývojář, jde o důsledek omezeného času na vývoj. Finding Eden se musel vlézt do finále soutěže, a proto souboje zůstaly zkoprnělé, byť se příliš nezamlouvaly ani jemu samotnému. Naproti tomu originální pojetí příběhu dojem do určité míry napravuje – kdy naposledy jste v postapokalyptickém prostředí bloudili s dvěma kamarádkami?

Jenže příběh zároveň naznačuje mnohem globálnější problém videoher, a to je strach z vážných témat. Obě hlavní ženské postavy mají (dopředu napsané) dialogy, které není problém vnímat jako něco více než jen kamarádské povídání. Popravdě, lesbická interpretace jejich vztahu z Finding Eden přímo čpí. Vývojář přesto pronesl, že mu o podobné téma v žádném případě nešlo.

Finding Eden

Příkladů podobného strachu je v průmyslu více – komerční Spec Ops: The Line se odehrává v Dubaji zaplavené “písečnou bouří století“ a ovládané šíleným antikoloniálním generálem. Jde dokonce o hru na motivy slavné antikoloniální knihy Srdce temnoty (možná jste viděli dle ní natočený film Apokalypsa). Přesto její vývojáři pronesli, že se v žádném případě nesnažili o jakoukoliv kontroverzní alegorii reality. Totéž platí i pro BioShock Infinite, jehož fikční frakce se podobají americké Tea Party a Occupy Wall Street – přesto ani vizionář Ken Levine, autor hry, nechtěl vědomě kohokoliv popuzovat a stvořil rezonující téma “sám sobě navzdory“.

Finding Eden má své objektivní problémy, ale se sympatickým příběhem mohl být celkový dojem výrazně lepší. Je nešťastné, že podobně jako se vážných témat štítí komerční studia, štítí se jich zřejmě i spousta nezávislých vývojářů.