Šest týdnů poté, co z Buči odtáhli ruští okupanti, se do místních pomalu vrací život. Po vyspravené silnici s čerstvě namalovanou bílou čárou projíždí čisticí stroj a zametá rozbité sklo a úlomky šrapnelů.
Ve čtvrti, kde ukrajinští vojáci v dubnu objevili masový hrob s těly více než 400 lidí, které tu Rusové při okupaci povraždili, technici pokládají kabely, aby ve městě obnovili internetové připojení. Lidé z okolí silnic i vlastních zahrad odstraňují kusy zrezivělé ruské techniky, která tu zůstala po bojích.
 |
„Odklizení co největšího počtu stop po ničení způsobeném ruskou armádou bylo důležitým krokem k hojení ran, které obyvatelé Buče utrpěli,“ říká listu The New York Times místní zastupitel Taras Šapravskyj.
„Ve městě během obsazení zůstaly čtyři tisíce obyvatel. Mnozí se schovávali ve sklepích bez jídla,“ líčí Šapravskyj, podle kterého zážitek mnohé traumatizoval. „Byli ve špatném duševním stavu. Odborníci nám řekli, že čím rychleji odstraníme všechny možné připomínky války, tím rychleji budeme schopni dostat lidi z tohoto stavu,“ dodává.
Ruští vojáci mezi mrtvolami. Záběry z dronu potvrzují vraždění lidí v Buči |
Když Rusové odtáhli, úředníci se ihned soustředili na obnovení telefonního signálu, přívodu elektřiny i vody. Do města se podle Šapravského zatím vrátilo asi deset tisíc obyvatel – zhruba čtvrtina předválečné populace.
Na znamení, že se život vrací k normálu, úřad v minulém týdnu začal opět přijímat registrace pro uzavření manželství. Páry sem přicházejí denně.
Všechno ukradli nebo zničili, líčí lidé
Buča byla před válkou místem, kam se lidé z třicet kilometrů vzdálené metropole stěhovali za klidnějším životem. Jedním z nich je i Sergo Markarjan, jenž si tu se ženou před šesti lety otevřel bistro Jam Cafe.
Když Rusové zaútočili na Ukrajinu, osmatřicetiletý Markarjan naložil manželku a tříletého syna do auta a odvezl je na hranice s Gruzií, odkud pochází. Ačkoli jako Gruzínec mohl zůstat s nimi, vrátil se na Ukrajinu a pomáhal se zásobováním na frontu. Do Buče se vrátil začátkem května.
OBRAZEM: Hračky v krabici od munice. Bučou po masakru opět znějí hlasy dětí |
„Chtěl jsem zkontrolovat kavárnu a napravit škody, co Rusové způsobili. Ukradli nám nože, vidličky, židle, reproduktory a vykadili se nám na podlahu,“ líčí. „Mnozí se stále bojí vrátit. Ale všichni jsme určitě mnohem silnější než předtím,“ říká Markarjan, jenž zrenovovanou kavárnu opět otevře příští týden.
Na druhé straně města dává svůj podnik do pořádku také Borys Tkačenko. V baru, který otevřel teprve v prosinci, nyní alespoň prodává kávu. Sedmadvacetiletý Tkačenko se vrátil do Buče před měsícem. Bar měl poškozenou střechu a výlohu, stroj na espresso ale jako zázrakem přežil.
Rusové proměnili sklep domu v Buči v mučírnu. Znásilňovali tu desítky dívek |
Ženu a roční dceru Tkačenko po začátku bojů odvezl na hranice se Slovenskem, odkud pokračovaly do Švýcarska, kde Tkačenko studoval. Sám se vrátil pomáhat. Jestli zůstane, neví. „Měli jsme tu velké plány. Ale teď tu nevidím budoucnost,“ říká s tím, že se po válce možná odstěhuje za rodinou.
Na jednom z chodníků leží na květovaném šátku svazek fialových šeříků zatížený kamenem. Rusové během okupace z nedalekého domu vyvlekli se zbraní v ruce Oleha Abramova a na tomto místě ho zastřelili. „Ani ho nevyslechli,“ říká jeho devětatřicetiletý švagr Volodymyr Abramov.
Volodymyrův dům Rusové úplně zničili. „Proti tomu, co se stalo mé sestře Iryně, to nic není. Pečuji o ni a dávám pozor, aby si nevzala život. Svého muže milovala. Nejradši bych odsud utekl, ale zůstanu,“ uvedl Volodymyr.
Smrtící kovový déšť. Rusové na Ukrajině použili šipkovou munici, líčí koroneři |
O muže přišla za okupace také devětadvacetiletá Julija Monastyrská. Tělo jejího manžela Ivana bylo mezi těmi v hromadném hrobě. Forenzní lékaři ho našli se svázanýma rukama. „Rusové mu vypálili oko, střelili ho do nohou a poté do zad,“ uvedla Monastyrská.
Její muž, operátor jeřábu, jednoho dne vyšel ze sklepa, ve kterém se se sedmiletou dcerou Oleksandrou ukrývali, a už se nevrátil. Jeho vdova nyní žije pro Oleksandru. „Co vím, všichni se sem chtějí vrátit, ale stále se bojí. Narodili jsme se tu, žili jsme tu, stalo se tu mnoho dobrých věcí,“ uzavírá.
