„Viděla jsem tmu a zvonilo mi v uších,“ popsala Milena agentuře Reuters. „Když jsem otevřela oči, viděla jsem matku, jak mě drží v náručí. Položila mě na zem a začala plakat a prosit o pomoc,“ dodala dívka, která má na obličeji a krku stále zelené čáry od antiseptika.
Dívka podle své matky utrpěla zranění poté, co ruští vojáci zahájili palbu, když rodina projížděla kontrolním stanovištěm na cestě do Záporoží.
Toto průmyslové město se stalo klíčovým tranzitním místem pro lidi prchající z Mariupolu a dále na západ. Dosud podle OSN opustila své domovy zhruba čtvrtina ze 44 milionů Ukrajinců.
Vedle Mileny sedí stejně starý Saša, který je také z Mariupolu. Na nose má obvaz, zraněn byl při raketovém úderu, když si hrál s kamarády. „Měl jsem velký strach, všude byla spousta krve,“ říká.
Od zahájení ruské invaze, kterou Kreml nazývá „speciální vojenskou operací“, jejímž cílem je Ukrajinu odzbrojit a „denacifikovat“, uplynul více než měsíc.
 |
Obléhané přístavní město Mariupol na břehu Azovského moře se mezitím stalo symbolem utrpení. Od začátku ruského útoku tam podle tamních úřadů zahynulo skoro pět tisíc lidí, včetně 210 dětí.
Rusko popírá, že by jeho jednotky útočily na civilisty. Podle mariupolských úřadů ale bylo zničeno nejméně osmdesát procent města a agentury OSN varovaly před „mimořádně hroznými“ podmínkami v Mariupolu a dalších městech.
Sutiny a fronty u obchodu. Zkázu Mariupolu ukazují nové satelitní snímky |
Evakuovaní, kteří se dostanou do Záporoží, obvykle po náročné a nebezpečné cestě autem nebo autobusem, vyprávějí o zničené pustině plné trosek bez elektřiny a topení, kde lidé vaří na otevřeném ohni a pijí dešťovou vodu nebo roztátý sníh.
„Mariupol je pryč, je vybombardovaný,“ říká 77letá Katja Semeňuková. Sedí přitom v přeplněném supermarketu, který byl přeměněn na přijímací středisko, kde evakuovaní dostávají jídlo, teplé oblečení a pomoc.
„Z našeho domu nezbylo nic“
Na nástěnce jsou ručně psané vzkazy s prosbami o pomoc při hledání ztracených příbuzných nebo s nabídkami pomoci při cestování. S administrativou pomáhají dobrovolníci.
Semeňuková před příjezdem do Záporoží strávila týdny v krytech v Mariupolu, kam se uchýlila se synem, když byl jejich dům ve vesnici u města vybombardován. „Byl dům, měli jsme všechno, teď nezbylo nic,“ líčí.
Zkáza Mariupolu |
Budoucnost mnoha uprchlíků je nejistá, protože nikdo nedokáže odhadnout, jak dlouho bude válka trvat.
Milena, která je gymnastka, však má jasno. Jejich město je v troskách, a tak se rodina vydává daleko na západ do sousední Litvy. „Mám sen, že až se dostaneme do Litvy, najdeme tělocvičnu a já budu moci znovu trénovat,“ říká.
