Jaroslav Pokorný (nahoře) v akci.

Jaroslav Pokorný (nahoře) v akci. | foto: Facebook Jaroslava Pokorného

Málem přišel o nohu, teď fighter Pokorný hlásí: Jsem zpátky ve hře a plný síly

  • 0
Bojové sporty už se v Pardubicích představily několikrát. Zítra však do místní enteria areny poprvé zavítá organizace Oktagon MMA, která s sebou přiveze večerní turnaj Oktagon Prime 4. Možná největší příběh na něm napíše Jaroslav „Jubox“ Pokorný, který se po vleklých potížích se zlatým stafylokokem po třech letech znovu postaví k profesionálnímu zápasu. Ten poslední totiž v roce 2018 absolvoval právě v Pardubicích.

„Jsem rád, že ta obnovená premiéra bude skoro na domácí půdě. Bydlím kousek od Pardubic, takže se na mě přijde podívat spousta kamarádů a známých. Koleno se dalo do takového pořádku, že můžu nastoupit k zápasu a zkusit obnovit kariéru,“ těší se Pokorný v rozhovoru pro MF DNES.

Karlos Vémola to označil jako návrat malého krále. Jak se vám to poslouchá?
S Karlosem jsme měli obdobné problémy, chytil stejnou infekci, takže ví, co jsem si musel zažít a co jsem podstoupil, abych se dokázal vrátit. Poslouchá se mi to moc hezky, že po třech letech na mě nikdo nezapomněl a lidi na mě pořád vzpomínají v dobrém.

Ve vašem posledním zápase s Mochamedem Machaevem v říjnu 2018 jste si poranil přední křížový vaz v koleni a následně chytil zlatého stafylokoka. Můžete popsat sled událostí, kterými jste musel projít?
Hodně lidí si myslí, že se mi to koleno stalo s Machaevem, sice jsem si ho poranil, ale na zdravé noze a s infekcí to nesouviselo. Největší problém se mi přihodil, když jsem na jednom z tréninků seskakoval z bedny. Přerval jsem si přední křížový vaz a musel jsem na operaci. Po ní jsem do toho chytil zlatého stafylokoka, který mi v koleni napáchal velké škody. Vyžral chrupavku i tu náhradu křížového vazu. Kvůli infekci mě pak nechtěli dlouho operovat, protože hrozilo, že se znovu probudí. Nakonec jsem během dvou let podstoupil šest operací, a jelikož bylo těžké se neustále vracet do oktagonu, tak jsem raději ukončil kariéru. Díky tomu jsem kolenu mohl dát dostatečný nádech, odpočinulo si a dalo se do pořádku. Teď jsem v plné síle.

Čeká vás zápas s Černohorcem Milošem Janičičem, jenž je prezentován jako knockouter, ale několik zápasů vyhrál i díky submisi (uškrcení protivníka). Jaký to bude soupeř?
Jde o komplexního zápasníka, ale ještě nikomu se během mé kariéry nepovedlo mě knockoutovat. Trénuji s českou špičkou a téhle výzvy se vůbec nebojím. Zem je taky moje silná stránka, takže věřím, že ani tam mě neukončí.

Každý bojovník chce logicky vždy vyhrát. Počítáte ale třeba i s tím, že se koleno znovu ozve?
Na to popravdě vůbec nemyslím. Absolvoval jsem plnou tréninkovou zátěž, která je možná daleko těžší než samotný zápas, koleno drželo, takže ani trochu neuvažuji nad tím, že by se teď něco mělo pokazit. Kdybych takové myšlenky měl, vůbec bych do toho souboje nemohl jít.

Rok před všemi problémy jste v Pardubicích poměrně suverénně přejel Chorvata Blažičeviče. Je tedy místní prostředí vaším oblíbeným?
Mám to tady rád, už jen kvůli tomu, že můžu z domu vyjít de facto v pantoflích a za dvacet minut jsem v hale. Je to domácí půda, takže se tady cítím velmi komfortně. V Pardubicích je vždycky skvělá atmosféra, měl jsem tu nejvíc zápasů, ať už v GCF nebo v XFN. Je to moje srdcová záležitost.

Jak vám bylo, když vám po posledním zápase řekli, že na kariéru už to asi nebude a dost možná přijdete i o nohu?
Žádný doktor mi nikdy vyloženě neřekl, že mám ukončit kariéru, dovedly mě k tomu okolnosti a bolesti toho kolene. Byl jsem dva měsíce v nemocnici s těžkou infekcí a reálně bylo ve hře, že přijdu o nohu, tak to pak člověk řeší trochu jiné věci než zápasení. Myslel jsem na rodinu a na to, abych byl hlavně schopný prožít nějaký krásný život i bez něj. O zdraví jde vždycky v první řadě.

Problémy s kolenem jste měl už v srpnu 2018 okolo zápasu se Slovákem Ivanem Buchingerem. Upozorňoval vás tehdy někdo na to, že může přijít něco jako zlatý stafylokok?
Vůbec. Žádný doktor si nepřeje, aby se taková infekce projevila. Nevím, jestli jsem to už měl v těle, nebo se mi to do kolena dostalo až po té operaci, ale nikdo nepředpokládal, že to chytím. Spíš šlo o to, že těch operací bylo hodně, nikdo mi neříkal, že mám dávat pozor, nebo končit. Okolí a fyzioterapeuti zastávali názor, že už to možná stačilo, tak jsem je poslechl. Ale koleno se spravilo a můžu jít zpátky do hry.

Návrat do ní trval tři roky. Co bylo to zásadní pro vaše rozhodnutí jít znovu profesionálně zápasit?
Nikdy mě to nepustilo. K ukončení kariéry jsem byl donucen a nechtěl jsem to. Sport mi scházel, emoce uvnitř oktagonu, adrenalin a to všechno okolo nejde nahradit. Fighterský život je moc hezký, a když jsem ležel na gauči, tak mi to chybělo. Jakmile jsem se dal do pořádku, rozhodl jsem se, že to chci znovu zažít a půjdu zpátky do oktagonu.

Kolik času potom uběhlo od definitivního rozhodnutí vrátit se až po podpis zápasu?
Myšlenky na návrat jsem měl už tři měsíce zpátky a v plné přípravě jsem nějakých sedm týdnů.

Tři roky jste nemohl nic pořádného dělat, přitom jste v civilním životě zaměstnaný jako policista u pořádkové jednotky. Ani to se s vaším zraněním nemohlo slučovat, jak jste se živil?
Bylo to těžké období, protože mi hrozilo, že mě od té policie vyhodí. Musíme absolvovat zdravotní prověrky a klasifikace, já měl za sebou opravdu hodně operací a byl jsem na hraně těch tabulek. Tlak byl veliký a nebylo to jednoduché. V práci jsem nějakou dobu nebyl, protože jsem měl starosti s tím, abych vůbec mohl žít normální život jako běžný občan. Nakonec se to ale podařilo překonat, nevyhodili mě a jsem zpátky.

Byl jste tedy do té doby u policie v jiné formě?
Pořád jsem byl u pořádkové jednotky. Sice dlouho na neschopence, a když jsem se vracel, musel jsem projít tím lékařským posudkem, ten ale určil to, že tu práci můžu dál vykonávat. Jsem za to rád.

Odrazem celé té vůle vrátit se může být úplný začátek vaší kariéry. V jednom z prvních zápasů v Německu v roce 2013 jste podle vašich slov dostal „strašnej kotel“ a po něm teprve začal pořádně makat. Do té doby jste ale MMA bral jen jako koníček. Ani na chvíli vás to neodradilo?
Zjistil jsem totiž, že MMA nejde brát jako koníček. Je to celkem tvrdý sport na to, abyste ho dělal jen jako hobby. Díky té porážce jsem se pak dostal jak k titulu GCF, tak na pozici české jedničky. Prohra mi ukázala jen to, že na sobě musím víc pracovat a brát to víc profesionálně.

Byl to už tenkrát v Německu nějaký prestižní turnaj?
Zápas proti Mohamedu Grabinskimu. V té době byl německou dvojkou, celkem vysoko postavený v žebříčku. Byl to veliký chlap. Prestižní turnaj to byl, v dnešní době by se na něj asi koukalo jako na nějaký „no name“ podnik, ale tenkrát tam startovalo několik momentálních UFC bojovníků a evropských špiček.