Jeho výtěžek putoval do Nadačního fondu dětské onkologie Krtek, jenž je součástí kliniky dětské onkologie Fakultní nemocnice Brno, stará se o malé pacienty během léčby a pomáhá jim s návratem do běžného života.
Byla pro vás jasná volba uspořádat koncert online a nerušit ho?
Zvažoval jsem, že ho letos neuspořádáme vůbec. Pak jsme si ale řekli, že lidé v dnešní složité době potřebují jistoty, a jelikož šlo už o 13. ročník, na koncert se dlouho dopředu ptali a chtěli Krtkovi přispět. Takže jsme je snad koncertem i trochu povzbudili. Navíc všichni mluví o covidu, ale jiná závažná a onkologická onemocnění přece nezmizela.
Loni se podařilo vybrat přes 300 tisíc korun. Na co vybrané peníze jdou letos?
Vybíráme peníze na sluchadla, protože u některých pacientů je vedlejším účinkem úspěšné léčby rakoviny porucha sluchu, což u dětí pak souvisí s vývojem řeči i čtením. Pojišťovny je ale nehradí v plné výši a sluchadla stojí i 70 tisíc, takže jsou pro rodiny často nedostupná.
Před pár lety s vámi vystoupila i Lucie Bílá, s níž od roku 2008 hrajete Josého v muzikálu Carmen v Hudebním divadle Karlín. Jak se vám s ní hraje?
Kromě toho, že je bezchybná zpěvačka, má pro mě jako interpreta kouzlo, že je energická a v dobrém slova smyslu herecky nepředvídatelná. Což je vzrušující a obzvlášť v Carmen to, myslím, dobře funguje. A to mi „chutná“.
Jak jste se k této roli dostal?
Poprvé se mi stalo, že jsem musel absolvovat snad sedm kol konkurzu. Od zpěvu anglicky, česky přes zkoušení, jak se k sobě budeme hodit v jednotlivých partnerských rolích, workshopy s režisérem. Bylo to skutečně náročné. O to víc jsem byl rád, že jsem uspěl a mohl tak zúročit, co jsem se naučil na JAMU a hlavně v Městském divadle v Brně.
To jste odešel na volnou nohu a pět let hostoval i v muzikálu Bídníci v Goja Music Hall. Je pro mimopražské herce těžší prosadit se na tamní muzikálové scéně?
Situace se zlepšila oproti době, kdy u nás muzikálový trh vznikal. Muzikály se psaly na jakákoli témata. Aby na ně jezdily zájezdy ze všech koutů republiky, byl trend obsazovat výhradně ty nejznámější tváře showbyznysu. Myslím, že se od toho už zvolna ustupuje, a pokud je interpret schopný v herectví, zpěvu i tanci, tak dostávají šance i mimopražští. Ostatně dokazuje to mnoho kolegů. I pro mě je dokonalý muzikál ten, kde hlavní postava bravurně zpívá, výborně hraje a skvěle tančí.
Před uzavřením divadel jste stihli odehrál pár repríz novinky Noc pastýřů, kde ztvárňujete kaplana Františka Česaného. Vnímal jste jinou atmosféru?
Začalo to na mě padat při reprízách, obzvlášť pak s tou poslední… Diváci ten večer hrozně moc jeli s námi, ať už reakcemi během hry, nebo i při děkovačce. Hned vstali a dlouho tleskali. A dokonce nám mávali jakoby na pozdrav. To bylo zvláštní, jelikož to se po činohrách neděje. Měl jsem pocit, že nám mávají na rozloučenou, což bylo velmi dojemné.
Také propůjčujete svůj hlas filmovým postavám. V poslední době třeba v seriálu Versailles Filipu Orleánskému, bratru Ludvíka XIV. Dostáváte na dabing určitý typ mužů či konkrétní herce?
To ne. Díky vyššímu hlasu dostávám role širokého věkového rozpětí. Když začínal hrát Jake Gyllenhaal, daboval jsem ho ve dvou filmech záhy za sebou – Půlnoční míle a Hodná holka – ale bohužel mi nezůstal. Dobrých bijáků do Brna na dabing nepřijde moc. I proto jsme měli radost právě z Versailles, i když v našem dabingu běžel jen na kanálu Epic Drama a televize ho pak předabovala, protože je to levnější. Práce to byla úžasná, postava Filipa byla zajímavě vykreslená a bylo tam co hrát, což je v dabingu vždy fajn.
Je dabing oproti divadlu lehčí?
Dabing je větší adrenalin a v rychlejším tempu. Nemusíme se nic učit nazpaměť, ale zase je hodně o pozornosti a schopnosti vystihnout specifikum postavy a mluvy. Třeba Gyllenhaal v Půlnoční míli zvláštně artikuloval a téměř neotvíral pusu, takže jsem se musel učit mluvit stejně. V dabingu mě baví i hudební žánr, někdy se věnuji režii. Letos jsem se podílel na animovaném snímku Playmobil ve filmu, jenž získal Cenu Františka Filipovského.
