Dlouho ryze mužský sport fotbal učaroval Veronice Kovářové už v dětství. V roce 2014 dvěma góly z pozice střední obránkyně v baráži výrazně pomohla ženám libereckého Slovanu k postupu do první ligy po šesti letech, ale nejvyšší soutěž si pak zahrála jen krátce. Dala totiž přednost kariéře fotbalové rozhodčí a vyplatilo se. Vloni v srpnu už jako hlavní sudí řídila duel kvalifikace na Euro žen Severní Irsko - Norsko.
„První sen se mi už splnil, tedy že jsem se dostala na mezinárodní úroveň a cením si každé šance pískat v cizině. Jako fotbalistka bych se takhle v Evropě nikdy neprosadila. Samozřejmě bych ráda co nejvíc pískala zápasy reprezentačních A-týmů žen a chtěla bych si vyzkoušet i nějaký závěrečný turnaj Eura mládežnických kategorií. Zároveň si ale užívám i každý zápas v českých soutěžích, protože mě fotbal baví,“ tvrdí 33letá Veronika Kovářová, která v Česku rozhoduje fotbalové zápasy v první lize žen a v ČFL a divizi mužů.
Fotbalisté v době nucené přestávky kvůli koronaviru trénovali individuálně podle plánů kondičních trenérů, co dělají rozhodčí?
Také dostáváme plány ohledně cvičení a posilování doma, ale i učební materiály a videa, abychom z toho úplně nevypadli.
Vy ale asi máte díky těhotenství v těchto dnech trochu jiný režim, je to tak?
No, já už plním jenom ty plány co se týče výuky. A u mě je to trošku jinak i proto, že jsem vedená ze strany komise rozhodčích UEFA. Máme třeba videohovory, posílají nám podrobné rozbory utkání, takže ta teoretická příprava je na ještě vyšší úrovni.
Vraťme se do vašeho dětství, jak se stalo, že jste jako malá holka začala s klučičím sportem fotbalem?
Už odmalička jsem s tatínkem jezdila po fotbalech, takže to nějak vyplynulo samo a je to jeho zásluha. Hrávala jsem u nás v Hodkovicích s klukama, celkově jsem měla a mám sport ráda, ale fotbal byl u mě hned číslo jedna.
Sudí Adámková řídí finále Ligy mistryň. Jsem dojatá, říká |
Postupně jste se propracovala až do A-týmu žen Slovanu Liberec a před šesti lety jste byla hlavní hrdinkou baráže. Jak na postup do první ligy vzpomínáte?
Bylo to velké, protože se na postup do první ligy žen čekalo v Liberci snad šest let. Hrály jsme s Ostravou baráž na dva zápasy a v tom prvním doma jsem dala náhodně gól po střele asi ze třiceti metrů a vyhrály jsme 1:0. A v odvetě mi balon spadl těsně před koncem po rohu na hlavu, byl z toho zase gól, vyrovnaly jsme na 1:1 a mohly jsme slavit.
Následně jste toho ale v první lize už moc neodehrála. Proč?
Asi půl roku jsem tam paběrkovala, protože zápasy a příprava v první lize už moc nešly skloubit s tím mým pískáním. Jako rozhodčí jsem šla postupně nahoru, chtěla jsem se posouvat ještě výš, tak jsem musela kariéru fotbalistky ukončit. Jsem ale ráda, že to bylo v nejvyšší ženské soutěži a že jsem si v ní pár zápasů přece jen zahrála.
Kdy jste se vlastně rozhodla, že z vás bude fotbalová rozhodčí?
Vždycky jsem chtěla u fotbalu zůstat, ale na trénování bych asi neměla náturu, tak jsem zkusila být rozhodčí. V tom mi tehdy před deseti lety pomohly i známé, které už působily jako rozhodčí. Říkaly mi, že na to mám docela i povahu, tak proč to nezkusit...
...co to znamená, mít na to povahu?
U ženských je to o tom být tvrdší a hlavně víc flegmatik. Znám spoustu případů, kdy žena-rozhodčí skončila kvůli psychickému nátlaku, protože si ty reakce při zápasech moc braly. Já to mám jedním uchem dovnitř, druhým ven, takže mě to nijak neovlivňuje a asi i proto pískám už deset let.
Jak se vyvíjela vaše kariéra s píšťalkou?
První zápas jako hlavní rozhodčí jsem odpískala na okrese někdy v roce 2010 a pak to šlo docela rychle, protože obecně rozhodčích ve fotbale není hodně. Takže asi půl roku jsem byla na okresní úrovni, kde to vedl Zdeněk Nádeník, který mi v začátcích hodně pomohl stejně jako poté v krajských soutěžích Emil Ubias. Od komise rozhodčích jsem cítila podporu. Za prvé, že jsem tehdy byla na Liberecku jediná holka, a za druhé hlavně proto, že nevím o tom, že by si na mě někdo vyloženě stěžoval, že kazím fotbal. Dobrá škola byla i to, že jsem někdy pískala i čtyři zápasy za víkend od I.B třídy přes mládež po krajský přebor...
„Dřív to pro ně bylo spíš takové zpestření, ale teď už nás fotbalisté berou mnohem vážněji a po pár minutách pochopí, že tam ta ženská nepřijela na pouť.“ |
Naposledy jste v Česku řídila jaké zápasy?
Už před pár lety jsem se posunula na republikovou úroveň, takže jsem byla delegována na zápasy mužů v ČFL a divizi, ale prioritu má první liga žen. Ovšem když jsem měla v těchto soutěžích volno, tak jsem ráda vypomohla i u nás v kraji a pískala jsem třeba I.B třídu, to nebyl problém.
Velký zlom byl pro vás posun mezi mezinárodní rozhodčí UEFA, jak se to stalo?
Na podzim 2017 mi zavolala paní Damková, předsedkyně komise ženských rozhodčích v Česku, jestli bych o to neměla zájem, což jsem samozřejmě měla. Musela jsem si ale nejdřív zajistit v mé práci, jestli mě budou uvolňovat, protože být na mezinárodní listině je časově hodně náročné.
Co jste musela absolvovat?
Po týdenním semináři na Maltě jsem splnila zkoušky a od ledna 2018 mám licenci mezinárodní rozhodčí UEFA. Od rána do večera do nás cpali v angličtině teorii na přednáškách, testy a zároveň fyzickou přípravu. Bylo to fakt náročné a po návratu jsem ani pořádně nevěděla, jak se jmenuju... Na Maltě to bylo úžasné i v tom, že tam byli elitní rozhodčí z celé Evropy, jak muži, tak ženy, takže to bylo pro nás nováčky ohromně motivační. Mohli jsme se osobně setkat se špičkovými sudími, které jsem předtím viděla v televizi pískat mistrovství světa, Evropy nebo Ligu mistrů.
To se opakuje každý rok?
Už ne. Mezinárodní licence se uděluje vždy na kalendářní rok a záleží na každé zemi, jestli vás zase nominuje. Už se nemusí absolvovat ten nováčkovský seminář, ale musíte ve své zemi splnit fyzické testy, bez toho by to nešlo. Momentálně jsme z Česka na listině UEFA čtyři ženy jako hlavní rozhodčí a šest asistentek. Já tam působím jen jako hlavní.
Na jakých akcích v cizině jste zatím působila?
Poprvé jsem byla dva týdny na Kypru na přátelském reprezentačním turnaji žen, pak jsem byla různě po Evropě na kvalifikačních turnajích na Euro mladých fotbalistek do 19 a 17 let a dosavadním vrcholem mojí kariéry byl vloni v srpnu v Belfastu zápas kvalifikace na Euro žen Severní Irsko - Norsko. To byl opravdu velký zážitek a celkově to s cestou zabralo čtyři dny.
Jaká jste rozhodčí? Přísná a hned od začátku raději dáváte karty, nebo volíte spíš domluvu?
Já se snažím radši nejdřív domlouvat a chci si najít hráče, se kterými se dá rozumně komunikovat. Záleží to ale na situaci, pokud je to jasně na žlutou, tak nemám problém dát kartu hned v první minutě.
Můj svět sudích. Nezasahujte do každé blbosti, říká Damková k videu |
Tušíte, kolik jste už vytáhla červených karet?
No, průměr vyloučených mám hodně malý, červených karet moc nedávám. Myslím, že jsem jich ve své kariéře ukázala za deset let tak maximálně deset. Naštěstí jsem totiž zatím nezažila vyhrocený zápas, kde by se to vyloženě řezalo, rvalo, nebo byly nějaké jiné problémy.
Když se objevila na prvoligové scéně sudí Damková, byla to rarita. Od té doby ženských rozhodčích výrazně přibylo, posunul se nějak od té doby přístup hráčů k ženám s píšťalkou?
Dřív to pro ně bylo spíš takové zpestření, ale teď nás fotbalisté berou už mnohem vážněji a po pár minutách pochopí, že tam ta ženská nepřijela na pouť. Ze strany většiny hráčů tedy určitě nastal pozitivní posun, to se ale, bohužel, obecně nedá říct o divácích, ti jsou pořád stejní. Výkřiky o kuchyni a vařečce, v lepším případě, z hlediště pořád slyšíme, ale já je umím nevnímat. Vypouštím to z hlavy a soustředím se jen na zápas.
Čekáte narození potomka, kdy plánujete návrat na fotbalové trávníky?
Normálně trvá rodičovská dovolená minimálně dva roky, ale ve fotbale může být kratší a dá se to skloubit i dřív. Takže až zvládnu fyzické testy a splním požadavky komise rozhodčích, můžu zase naskočit do soutěží. Bude ale samozřejmě záležet na zdraví, na čase a jak bude fungovat dohromady fyzická příprava a rodina. Uvidíme, ale určitě chci být fotbalovou rozhodčí i dál a věřím, že příští rok na jaře už bych zase měla pískat.
