Vzdálenost přes pět tisíc kilometrů, šestihodinový časový posun. Tady, v milionovém městě na jihu Sibiře, v hale Ivan Yarygin Sports Palace pro pět tisíc diváků, se dnes v 16 hodin našeho času český lev v duelu na deset kol utká v ringu s Dmitryem Kudryashovem.
Světovou šestnáctkou křížové váhy. „Ruským kladivem“, který v 26 zápasech třiadvacetkrát soupeře knockoutoval. Pro pořádek, i tři porážky skončily před limitem.
„Netaktizuje, jde do toho naplno. Buď, anebo. Jde se do ringu porvat a většinou se mu to povede,“ hodnotí Pejsar zatím nejvýše postaveného rivala, se kterým se poměří.
Už jste několikrát zmínil, že se s nadsázkou cítíte jako ve filmu Rocky IV. Máte ty filmy rád?
Moc. Vzpomínám na dětství, kdy mi doma běžely každý den. Přišel jsem ze školy, v pondělí si pustil jedničku a takhle to jelo až do pátku, kdy přišel na řadu pátý díl. Rockyho miluju. Říkal jsem i trenérovi, že tohle bude čtyřka v reálu, protože i Rocky boxoval v Rusku s Ivanem Dragem těsně před Vánoci.
Připomíná i váš soupeř slavného herce Dolpha Lundgrena, který postavu ruského bijce hrál?
No, vzhledově ne. (smích) Ale je to také atlet. A když nic jiného, statistikou ho připomíná rozhodně.
Šestadvacet výher, tři porážky. Studoval jste právě zápasy, kdy na něj soupeři vyzráli?
Koukal jsem na ně. Měl jsem i výhodu, že jsem oslovil Vasila Ducára, s kterým jsem se zaspároval. Protože zatím poslední boxer, který Kudryashova porazil, byl Ilunga Makabu z Konga a ten se na ten zápas připravoval právě s Ducárem. Mám poznatky, jak se na něj chystali. A na tréninky s námi občas chodil také Luboš Šuda, bývalý český boxer, který s Kudryashovem boxoval zhruba před pěti lety. I od něj mám dost informací. Je to sice pořád jenom teorie a v ringu to všechno může být jinak, ale člověk je na něco připravený a ví, co má očekávat.
Nevadí vám, že zápas je těsně před Štědrým dnem a tisíce kilometrů od domova?
Víte, proč mě to trošku mrzí? Kdybych nespěchal domů na Štědrý den, sedl bych na vlak a projel si Transsibiřskou magistrálu. Krasnojarsk je na jeho trase a takovou šanci bych si nenechal ujít.
Ať dopadne zápas jakkoliv, na Ježíška budete mít okolo očí asi pár monoklů...
Před dvěma lety jsme s Pavlem Šourem boxovali poprvé o titul v těžké váze také před Vánocemi. A kdo ten zápas viděl, může potvrdit, že jsme oba byli zmalovaní fakt pěkně. To jsem pak přímo ladil s vánočním stromečkem. (úsměv) Doma už si zvykli, pamatují si, jak jsem si na Vánoce sám vyndával stehy.
Je tenhle zápas zatím největší výzvou v kariéře?
Určitě. Je to nejvýš postavený boxer, proti kterému nastoupím. Ale zase je to pro mě ohromná šance. On je šestnáctý na světě, já okolo pětašedesátého místa. On může ztratit mnohem víc. A vždycky je nebezpečný ten, kdo nemůže nic ztratit. Nebo skoro nic. Můžu jen získat. Když vyhraji, vystřelí mě to do míst, kde byli naposledy Lukáš Konečný, Ruda Kraj nebo Ondra Pála, od té doby z Čechů nikdo. Když prohraju, kariéra se mi nezhroutí. Prohrát s takovým frajerem není něco, co by mi mělo na dlouhou dobu zavřít dveře.
Neváhal jste ani vteřinu, jestli do toho souboje jít?
Čím větší výzva, tím lépe. Kdyby mi předhazovali slabé boxery, které bych porážel jako na běžícím pásu, což je u někoho také praxe, nevyhovovalo by mi to. Každá výhra těší, ale já raději udělám velký zápas, ať už to dopadne jakkoliv, než zápas s někým, koho pomalu nikdo nezná.
Půjde v Rusku už o miliony?
To ne. Ale kdybych vyhrál, dostanu se někam okolo první dvacítky a tam už se točí vážně hodně peněz. Pak už se může stát cokoliv. Třeba si vás vybere i někdo o světový pás, když to vezmu do krajnosti.
A třeba poletíte do Las Vegas.
Jo, to by se mi líbilo...
Máte za sebou rok od přestupu z těžké váhy do křížové. Jak ho hodnotíte?
Myslím, že to byl dobrý krok, udělal jsem posun. Když jsem v těžké váze v boji o titul podruhé prohrál s Pavlem Šourem, byl jsem někde ve třetí stovce žebříčku. Shodil jsem do křížové, loni před Silvestrem v prvním zápase porazil v Lucerně Radka Giessmanna. V březnu se v Liverpoolu povedl duel s Craigem Gloverem, až v Lotyšsku jsem na body prohrál s domácím Grisuninsem. Teď jsem okolo šedesátky na světě. Když jsem začal boxovat, můj sen byl dostat se do stovky. Teď v ní jsem a stovkou to pro mě nekončí. Můj sen je třicítka, čtyřicítka. A kdyby se povedl sobotní zápas, posunu se ještě výš.
Ještě jeden krok máte za sebou, z Qwert boxingu jste se po letech vrátil do plzeňského AtomGymu. Proč jste změnil klub?
Na rovinu. V Qwertu šlo všechno dolů, teď už to můžu říci. Spolupráce nějak fungovala do té doby, než jsem prohrál poprvé s Pavlem Šourem. Pak už jsem si zápasy domlouval buď sám, nebo díky Lukáši Konečnému. Nemají ani tělocvičnu, nikdo se o nic nestaral. Jediné, co fungovalo, byl telefonát po zápase, abych nezapomněl poslat manažerskou provizi. Ani trenéra neplatili. Do toho se naskytla možnost přejít do AtomGymu, který převzala nová majitelka Ludmila Ledecká. Sedli jsme si, řekli představy a vyšli mi ve všem vstříc. Jsem spokojený.
A teď už můžete být kamarád s Pavlem Šourem, když jste týmoví parťáci?
Jo. (úsměv) Ale my jsme s Pavlem spolu byli úplně v pohodě i předtím. I před tímhle zápasem jsem s ním měl sparingy v Plzni, za což mu děkuju. Teď mě navíc trénuje Veselin Karagyozov, Pavlův bývalý kouč. A dál spolupracuji s kondičním trenérem Petrem Klikošem, oba se mnou letěli do Ruska.
Máte už v hlavě nějaký zápas pro rok 2020?
Teď dál neplánuji. Ale mám představu, kdy budu boxovat příště. Nová majitelka AtomGymu chystá v dubnu velký galavečer v Plzni a tam bych neměl chybět. Teď je Rusko, pak si dám pauzu a pomalu se začnu zase připravovat.
Vánoce si užijete?
Těším se. Loni jsem boxoval v Lucerně před Silvestrem a to si člověk Vánoce moc neužil. Teď si užiju všech vánočních dobrot, po Silvestru mě to vyplivne o 15 kilo těžší...
