Přespáním na náměstí jsem se připojil k akci Noc venku. Tu pořádá sdružení Bezdomovci, lidé jako my. „Cílem je osvěta ohledně tematiky bezdomovectví. Chceme zprostředkovat běžným občanům jiné úhly pohledu na bezdomovectví,“ říká mi spolupořadatelka akce Josefína Schneiderová.
Do typické modré tašky z obchodního domu s nábytkem jsem si sbalil oblečení, do druhé spacák. To je, řekl bych, základ. „Já jsem spacák vždycky měla. V centrech pro bezdomovce mají šatníky, kde se spacáky dají pořídit. Většinou však nejsou úplně zadarmo, stojí například 30 korun, a máte nárok na jeden za měsíc maximálně. Takže když vám ho někdo ukradne, musíte čekat do dalšího měsíce. A někdy už bývají hodně použité a pak tolik nehřejou,“ vypráví mi ještě předtím, než se vydám na náměstí, čtyřiačtyřicetiletá paní Edita.
Ta nejdřív začala přespávat venku kvůli těžké práci a dlouhému dojíždění. Jezdila totiž za prací z Děčína do Prahy. „Přes dvě hodiny tam, přes dvě hodiny zpátky. Dělala jsem směny, dělala jsem noční. A protože jsem byla z oné práce hodně fyzicky vyčerpaná, tak jsem si říkala, že ušetřím trochu času, když se vyspím někde v okolí,“ vzpomíná.
Začala přespávat v lesíku, na poli, různě. Jako malá jezdila na vandry, takže byla zvyklá ležet venku. Jenže pak se jí začalo rozpadat manželství, rozvedla se a nakonec jí už opravdu zbyla jen ulice.
Beru si od ní cenné rady a vydávám se na Strossmayerovo náměstí, na místo, kde tuto noc přespím. Nemám však nic pod sebe, na co bych si lehl. Obcházím proto místní kontejnery s papírem.
Ale kolik krabic potřebuji? A které jsou nejvhodnější? Vůbec netuším. Zachraňuje mě kamarád Honza, který strávil na ulici několik let. Volám mu v půl jedenácté večer. Nejdřív nechápe, co se děje. Ale poradí. A také mě vyvede z omylu.
Mám s sebou spoustu oblečení, což on označuje za chybu. „Spacák funguje tak, že když si do něj lehneš, máš mít na sobě co nejméně oblečení,“ říká mi. „Aha. Mám s sebou troje ponožky, termotriko, normální triko, mikinu, bundu, termokalhoty, normální kalhoty, kuklu, šátek, šálu, kulicha a rukavice,“ oznamuji mu. Opět nechápe.
Tahat ty tašky a k tomu ještě krabice, které se nedají pořádně uchopit, je dost vysilující. A lidé bez domova musí vše neustále nosit s sebou. „Hodně dělá to, že když je člověk otužilý nebo se otužovat začne, postupem času, i když je zima, nemusí být tolik oblečen a nemusí tahat tolik věcí. Pak chodí v zimě i v kraťasech, bez ponožek. Organismus se přizpůsobí. Ovšem neplatí to úplně u všech,“ prozradila mi Edita. Tento experiment dnes raději zkoušet nebudu.
Bezdomovci mi pomáhají
Jakmile si na náměstí dotáhnu krabice, přichází první místní bezdomovec. Beru ho jako další záchranu, dává mi rady, jak přespat, kam si dojít na záchod, jak se nenechat okrást, například tašku je třeba dát si pod hlavu, jinak ji už ráno neuvidím.
Sám mi pak rozkládá krabice a připravuje mi lože. To už přichází další „místňák“ a přináší jiné užitečné rady. Jde mi dokonce vyrobit polštářek, ať nespím na tvrdém. Pak dorazí ještě jeden bezdomovec a řekne, ať mu dám na pivo.
Ke spánku se ukládám po půlnoci. Spolu se mnou i dalších několik lidí, kteří se do akce Noc venku připojili.
Usnout mi nejde. Nikdy bych nevěřil, jak nepříjemný zvuk vydávají tramvaje typu Škoda 15T, když koly brousí koleje. Zvláště když máte hlavu u země.
Pročítám si tedy ještě zprávy od kolegů a kamarádů, kteří vědí, že nocuji venku. Nejčastěji mi posílají fotky hořícího krbu či nohy pod dekou.
Jsem zachumlaný ve spacáku. Musím říct, že mi opravdu není zima. Když však konečně přestanou jezdit denní tramvaje a je klid, začne skupinka několika lidí zpívat. Zabrat se mi daří až ve dvě ráno. V pět mě však budí neskutečná potřeba jít čůrat. Rezignuji, nikam vylézat nebudu, rozhodnu se rezolutně. Nakonec musím.
Vylezu, běžím na svoje místo dolů k nájezdu na magistrálu a vracím se do spacáku. Pak se mi zase podaří usnout. V půl sedmé už mi však není dopřáno spát dál. Jakási paní má potřebu stoupnout si na schody kostela a povídat si. Sama, nahlas. Vede i dialogy, hádá se sama se sebou a pak i s ostatními, které vzbudila.
Hrozné ráno
Spal jsem celkem asi čtyři hodiny, řekl bych. Jsem rozlámaný. A teď mám jít do práce? Bezdomovec, který mi pomáhal s rozložením krabic, odjel na brigádu do firmy v Říčanech ještě za tmy.
Neuvěřitelně mi ráno chybí zázemí domova. Jít si vyčistit zuby, osprchovat se, otevřít skříň, vybrat si čisté oblečení a v teple se u stolu nasnídat. Proto obdivuji pracující lidi bez domova, kteří takový komfort nemají, a přesto chodit do zaměstnání zvládají.
Je u nich totiž vidět vůle. Například paní Edita s novým partnerem už přebývá v obytné buňce. Konečně se jí podařilo najít si práci, ač zatím na poloviční úvazek. „Je to dost velký posun k lepšímu,“ říká odhodlaně a doufá, že se jí bude dařit už jen líp a líp.
A já doufám s ní. Zažil jsem venku jen jednu noc, rozhodně jsem tedy nemohl prožít to, jak se lidé, co jsou na ulici dlouho, cítí. Ale od té noci si mnohem víc vážím toho, že mohu každý večer usínat doma v teple.
