Dělal, co mohl, aby byl vidět. CIA měla zavřené oči
Měl problémy s pitím a zapsal se do dějin jako „muž, který udal Sovětům největší počet amerických agentů v historii“. K práci pro americkou zpravodajskou službu CIA přitom Aldricha Amese předurčovala jediná věc, byl tam zaměstnán jeho otec.
Agentka 90-90-90 |
A tak, když se tento zneuznaný učitel jazyků setkal na škole s výpovědí, stal se tajným agentem. Turecko, Asie, Jižní Amerika. Tam všude podával pouze dostačující výsledky. Jeho alkoholismus a pospávání v zaměstnání mu navíc nedělalo dobré jméno. Neutajil své věčné dluhy ani milenky, včetně agentky kolumbijské tajné služby. Jednou také zapomněl kufřík s tajnými dokumenty v metru, dostal však jen ústní výtku. Když se s ním v roce 1980 rozvedla žena, skončil prakticky bez peněz.
Těžko říct, jak se s takovým profilem dostal na prestižní místo v Oddělení operací, washingtonském srdci veškeré protisovětské špionáže. Rázem však měl komplexní přístup ke všem existujícím tajným materiálům o operacích amerických a dalších spřátelených služeb proti KGB a GRU. Patřičně to využil, ovšem velmi amatérsky.
Pokud byste od agenta CIA, který se chystá zběhnout, čekali rafinované provedení onoho záměru, pletli byste se. Ames prostě jednoho dne vešel na sovětskou ambasádu ve Washingtonu, slušně pozdravil a rozpovídal se. Debata pokračovala obědem v restauraci, odkud odešel bohatší o 50 tisíc dolarů náborového příspěvku.
To byl však teprve začátek, naprosto riskantně se choval i poté.
Do práce začal jezdit v novém jaguáru. Zatímco činil jeho roční plat přibližně 60 tisíc dolarů, zaplatil za svůj nový dům 540 tisíc v hotovosti. Vystavoval se s exotickými partnerkami, jimž kupoval desítky značkových kabelek za tisíce dolarů a daroval přibližně 500 párů bot. Nezastíral, že jeho platinovými kartami protéká mnohem více, než činil jeho plat. Peníze měl, jeho dobrodružství mu postupně vyneslo 4,6 milionu dolarů.
Sověti jich nelitovali. S jeho pomocí totiž dokázali „vyčistit“ desítky dvojitých agentů a špionů. Američanům se jej přesto povedlo odhalit až v roce 1994.
Jsme tu tajně, to jsou naše pracovní průkazy
Do herbáře nešikovných agentů přispěla i německá Spolková zpravodajská služba. Když v roce 2008 vybuchla nastražená nálož před budovou EULEX, tedy misí Evropské unie k prosazování práva v Kosovou, nikdo naštěstí nebyl zraněn. I tak je o vyšetření celého incidentu velký zájem, jak ze strany Organizace spojených národů, tak kosovské justice, která za explozí vidí, ostatně jako vždy, činnost srbské tajné služby.
Pozornost všech proto upoutají tři lidé, kteří se z ničeho nic objeví na místě. Dva jsou evidentně z Německa, třetí je z Makedonie a funguje jako překladatel. Přijeli drahými auty, všechno si důkladně fotí a zapisují a mají velký zájem na tom uplatit místní policisty, aby se mohli podívat přímo na místo.
Působí dojmem naivních turistů, které zlákala senzace. A to je v neklidné Prištině přirozeně dost neobvyklé. Skončí tedy za mřížemi. A tam se ukáže, že jsou to elitní agenti německé tajné služby, kteří chtěli konflikt poněkud nediskrétně prošetřit.
Jejich nezašifrované notebooky vydaly o atentátu spoustu detailních podrobností, které dosud nebyly známy. Obsahovaly však též informace o celé německé zpravodajské síti v regionu, včetně telefonních kontaktů.
Reputace německých tajných agentů na Balkáně, kteří se na mise vydávají na vlastní pěst i se svými pracovními legitimacemi, tím však nebyla otřesena naposledy. Ukazuje se totiž, že dva muži z tohoto speciálního týmu, agent a tlumočník, byli víc než jen parťáci.
Byli milenci, kteří si z balkánské cesty udělali hezkou dovolenou: neprověřený překladatel sdílel se svým partnerem tajné informace, používal jeho pracovní počítač a společně si účtovali 14 700 eur za falešné cestovní výlohy.
Německá tajná služba dodatečně zaznamená 21 úniků zpravodajských informací. Makedonský milenec a překladatel v jedné osobě je předal balkánskému podsvětí.
Ruská parodie na špiony
Služba vnější rozvědky je v Rusku nástupcem obávané KGB. Nutno dodat, že zatím nepříliš úspěšným nástupcem. Jejich akce ve Velké Británii (2001 až 2006) a USA (2009 až 2010), která bude nazývána Programem Ilegálů, totiž skončila katastrofou.
Desítku ruských agentů, kteří svým chováním připomínali spíše moskevskou zlatou mládež na výletě, nakonec západní diplomacie vyhostila. Se sháněním informací o pohybu této zvláštní skupiny povětšinou žádný problém nebyl. Stačilo jen sledovat jejich sociální sítě, kde detailně popisovali, co zrovna dělají a kam se chtějí vydat. Jen pár z nich fungovalo pod falešnou identitou, jiné hvězdičky, třeba jako celebrita Anna Chapmanová, vystupovali naprosto otevřeně.
Veškerá jejich zpravodajská činnost byla do krajnosti naivní. Jaký byl jejich úkol? O tom se mohou analytici jen přít. Oficiálně snad měli proniknout členové této skupiny do velkých IT společností, stát se řádnými zaměstnanci na vedoucích pozicích, sledovat tok informací. Jenže na to, aby se jim to povedlo, toho s počítači uměli opravdu málo.
Jejich práce byla vlastně dokonalou ukázkou toho, co nedělat, když chcete být špion. Mobilní telefon na kartu? Prosím, to je správně. Jen od něj účtenku i s číslem nevyhazujte do koše před agentem FBI, protože tím diskrétnost končí. Posíláte důvěrné tajné e-maily? Proč ne, jen to nedělejte z wi-fi v luxusním obchodu, kde zrovna nakupujete.
Pokud vaši spolužáci ze střední pořádají sraz, nehlaste se na něj pod svou novou identitou na sociálních sítích. Nefoťte si dům, který slouží jako váš tajný úkryt. A pokud vám šéfové zadají tajné přístupové heslo o 27 znacích, nepište si ho prosím na lísteček a nelepte vedle svého počítače. Mezinárodní ostuda dopadla nejlépe pro Chapmanovou, která se stala hvězdou médií a modelkou.
