Možná by to bylo i na zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Martin Peterka, bývalý fotbalista Ústí či Neštěmic si letos na jaře ve svých 53 letech zahrál mistrovský duel v krajském přeboru. Přežil a ještě pomohl Modré k výhře 6:1.
„Bál jsem se, jestli mi někde něco nepraskne, ale bylo to úplně v pohodě. Je pravda, že druhý den jsem se nemohl zvednout z postele, přece jen to je fofr. Ale zahrál jsem si perfektně a budu na to rád vzpomínat,“ usmíval se Peterka.
Čí to byl nápad, abyste šel v 53 do ostrého zápasu v tak těžké soutěži, jakou je krajský přebor?
Zavolal mi šéf Modré pan Michalec, kterého si strašně vážím. Říká mi, Martine, jsme úplně v čudu, je nás 12, potřeboval bych pomoct. Povídám mu, vy jste se zbláznil, je mi 53 a sedm let jsem vůbec nekopl do míče. Ale když to chcete a že jste to vy, tak půjdu. Všichni mi tam vykali a říkali, že jsem blázen. Ale já jsem si stopera v klidu odehrál. Mladým jsem řekl, co bych potřeboval, aby hráli kolem mě, protože je to přece jen fofr. A sám jsem to hrál pozičně. Řekl jsem klukům, ať soupeře donutí nakopávat to do vzduchu, a myslím si, že tam se mnou ještě pořád nikdo hlavu nevyhrál. Ano, jsem velký, beru to. Ale vyhráli jsme 6:1 a to jsme byli poslední! Asi to tedy nebyl špatný zápas.
Hrál jste jen jednou?
Ještě dvakrát jsem nastoupil. Pak tam měl být ještě zápas v Neštěmicích, ale to jsem řekl, že hrát nebudu. Ať se na mě nezlobí, že já nechci být ten, kdo pošle Neštěmice z přeboru dolů. Tím se nevytahuju, ale říkám, že tam mám srdce.
Takže teď už je to opravdu definitivní konec vaší kariéry?
Určitě. Jsem rozumný. Vždyť já ani netrénoval. Říkal jsem spoluhráči Dušanu Tesaříkovi, kopni mi pět balonů na hlavu a nějak to dopadne. Gól jsem sice nedal, ale byla na mě penalta a na dva jsem nahrál, samozřejmě hlavou. Zahrál jsem si fakt dobře na to, že jsem naposledy kopal před osmi lety na Střekově. Ale hodně se hýbu, jezdím na kole, hraju hokej, udržuju se.
Zmínil jste Neštěmice, které nedávno slavily výročí 100 let. Jak na to působení vzpomínáte?
Musím říct, že jsem tady prožil nádherná léta. A když vidím, v jakém stavu to tady je dneska, je mi to strašně líto. Neštěmice vždy byly srdcový mančaft a mrzí mě, jak to tady dopadá (stadion chátrá a klub letos spadl do 1. A třídy). Myslím si, že do budoucna by se město a vůbec všichni měli snažit, aby se to zase zvedlo na úroveň, kde to bylo.
V Neštěmicích jste strávil osm roků. Jaké byly?
Fakt krásná léta, rád vzpomínám na to prostředí a lidi, tady je to takové domácí. Jiné než ve velkých soutěžích. Zažil jsem to nejlepší, co tady bylo, a myslím si, že už to tady nikdo nedokáže. Dostali jsme to do nějakých pater. Nebyli tady nějací velcí hráči, ale bylo to tady srdce..
V sezoně 1992 přišlo na vaše zápasy s Ústím 4 500 diváků do Neštěmic a na odvetu na Městský stadion přes 8 000. Jak na to vzpomínáte?
Na to se nedá zapomenout. Když tady listuji kronikou, to má člověk slzy v očích. 4 500 lidí na hřišti v Neštěmicích a 8 500 na Armě, to je půl města. Bylo to vyhecované a ta atmosféra, to není dneska ani v lize. Nádherné! Pobláznili jsme Ústí. Lidi, noviny, všichni tím žili. O to víc mě mrzí, jak je to teď.
Vybavuje se vám ta chvíle, kdy jste vylezl z kabin a viděl na neštěmickém ministadionku 4 500 lidí?
Byl to neskutečný zážitek, to se nedá zapomenout. Člověk vylezl a připadal si jako v Lize mistrů. Vidíte tam svoje známé a kamarády. Já navíc hrál předtím za Ústí, takže pro mě to byla srdcovka na obě strany. Nádherný zážitek.
Kam v kariéře řadíte tuhle éru?
Asi nejvýš. Sice jsem hrál i 2. ligu za Ústí, ale byl tam velký tlak, konkurence, zachraňovali jsme se, postupovali, bylo to jiné. Pak jsem přišel do Neštěmic a tady to byla fakt srdcovka. Já bych tady na tom hřišti umřel. Už pro ty lidi, atmosféru, prostředí. S lidmi z neštěmického fotbalu jsme se potkával na hřišti i v práci, to mi dneska taky chybí. Kluby dneska berou samé cizince a já myslím, že by to mělo být jinak.
Co říkáte, jak se daří ústeckému fotbalu?
Jsem strašně rád, že se Ústí zachránilo v druhé lize, závěr mělo výborný. Je to důležité pro celý kraj. Kdyby měli spadnout, zase se začíná od nuly a bylo by to špatně. Snad lidé z města tomu sportu trochu víc pomohou. Když se podíváte na Liberec, Jablonec, všude je liga. A co my? Je to prostě i věc města.
Za Ústí teď nastupuje v druhé lize váš syn. Jste pyšný?
Určitě jsem. Vždy jsme se hecovali, kdo to dotáhne dál, ale já musím říct, že kluk už mě bohužel překonal. (smích) Má v týmu nějakou roli, dělá tam kapitána, myslím, že je spokojený. Měl i nějaké nabídky z 1. ligy a nešel. Je vidět, že to má jako já za srdcovku.
Ale úplně jiný typ. Vy jste býval tak trochu řezník, Jan je spíš tvořivý hráč, který málokdy fauluje. Čím to?
Trenér mi vždy říkal jednu takovou krásnou věc, ty seš tam na tu hrubou práci. Ty mi netvoř. Ale můj syn je přesně obrácený typ. Asi je víc po mamince. (smích) Ale jsem strašně rád, že to někam dotáhl, že ho to baví a pokračuje v takové té mojí éře. Hraje taky někdy stopera, někdy v záloze. Večer po zápase mu vždy zavolám, a říkám mu, že měl udělat tohle a tamto. Ale on už to moc poslouchat nechce. Nevím proč. (smích)
