Když to nejde na hřišti, zavelela Čína do ofenzivy jinak. V rozestavení 0-0-10: útočí ze všech stran díky tomu, co umí nejlépe.
Pokud šampionát sledujete, nejen zmíněné čtyři čínské společnosti vám jistě neunikly. Vivo vyrábí mobily, Hisense spolu s Mingniu elektroniku. Čína letos dodala sedm z 19 hlavních sponzorů turnaje! Ještě na MS 2014 přitom měla jen jednoho. Jak to?
„Hovoří k FIFA jazykem, jemuž každý rozumí: řečí peněz,“ píše magazín The Economist.
Nejlidnatější stát planety se na trávníku pořád trápí. Investuje do akademií i do zahraničních trenérů, vše ale jde pomaleji, než by si Čína přála. Což se nemůže líbit prezidentovi, neboť Si Ťin-pching má fotbal velmi rád a jedním z jeho cílů je, aby země hostila mundial. Spekulovalo se, že se Číňané zajímali již o rok 2026, reálněji ale vypadá snaha o letopočty 2030 či 2034.
A šance budou mít solidní.
Peníze vládnou a fotbal není výjimkou, ba naopak. Korporátní sponzorství - tedy klíčové smluvní firmy - přineslo FIFA za čtyřletý cyklus od šampionátu k šampionátu 1,6 miliardy dolarů. Sumy se nemění, odesilatelé ovšem ano.
Po skandálech Mezinárodní fotbalové federace neobnovily exkluzivní partnerství třeba Continental, Emirates, Johnson & Johnson či Sony. Nastupují jiní: podle Economistu přišly nové kontrakty výlučně z Ruska, Kataru a Číny.
Wanda, Vivo, Hisense, Mingniu... Že by doba čínská začínala i ve fotbale?
Jak v čem. Finančně se tahle spirála prakticky nedá zastavit. Národní televize CCTV má přístup k 900 milionům potenciálních diváků (evropský trh je proti tomu vlastně směšně malý). Pro tamní průmyslové obry je proto atraktivní být vidět - a čínská senzitivita vůči momentálně prohnilé pověsti FIFA je rozhodně nižší než jinde. Je to tedy oboustranně výhodný obchod.
Planetární hvězda Cristiano Ronaldo a v pozadí panel s reklamou čínské firmy Wanda.
Na MS 2018 v Rusku tak přichází smršť bannerů či zmínek v televizní grafice. Lze ovšem spatřit i živé důkazy čínského fotbalového boomu: v průběhu šampionátu má majitel čínského pasu na 14 dní bezvízový vstup do Ruska, a tak sem podle odhadů míří 100 tisíc fanoušků z Číny. Což vypadá jako horentní číslo, ale při velmi hrubém přepočtu by šlo ani ne o tisícovku Čechů...
A hlavně je tu fotbal samotný. I list South China Morning Post „uvědoměle“ píše: „Jakkoli je náš ekonomický přínos ke globálnímu fotbalovému dění větší než kdy jindy, dál chybíme tam, kde je to nejpodstatnější: na hřišti.“
Anketa deníku mezi čínskými fandy v Rusku ukazuje různé přístupy. Někteří přejí Argentině či Barceloně, a tak dorazili kvůli Messimu; jiní od srdce milují dění s míčem na zeleném pažitu jako takové. Příznivec jménem Žao navrhuje, aby talentovanou mládež „posílali do Brazílie či Španělska, odkud se vrátí a pomůžou nám na šampionátu“. Věří, že se účasti Číny dočká do 10 let.
Poprvé a zatím naposledy to obří země zvládla v roce 2002. Tehdejší kouč Bora Milutinovič je doteď miláčkem, při nedávné exhibici legend v Šanghaji mu tribuny tleskaly snad nejhlasitěji (a nic na tom nemění ani fakt, že s ním Čína před 16 lety na MS třikrát prohrála při potupném skóre 0:9).
Cesta vpřed je vždy trnitá, mohlo by znít čínské fotbalové přísloví. Do Ruska se proto vyrazila učit delegace 29 zástupců čínské Super League. I přes její až bláznivé finanční možnosti je ze 736 hráčů na turnaji z čínské ligy jen devět.
Nic moc. Spíš nic než moc. Ale pokud jde o peníze, Čína začala hrát o titul dříve, než si toho většina světa stačila všimnout.
