Na lodi humanitární organizace SOS Méditerranée se plavilo 629 běženců z afrického kontinentu. Itálie je odmítla přijmout expresivními slovy tamního ministra vnitra a předsedy separatistické Ligy Mattea Salviniho: „Zavíráme italské přístavy!“ Odpovídá to programu vládní koalice, jež vystupuje radikálně proti neřízené imigraci, doléhající i na obyčejnou populaci.
Francouzský prezident Emmanuel Macron rozhodnutí Itálie označil za „cynické“ a „nezodpovědné“. Gabriel Attal, mluvčí vládní Republiky na pochodu, dokonce použil velmi nediplomatického termínu, když prohlásil, že „pozice italské vlády je k zblití“.
Vyvolali tím v Itálii bouři nevole. Na karikatuře listu Corriere della Sera zvrací Macron slovo Bratrství. Nejen mezi italskými politiky, ale i na veřejnosti je jejich postoj vnímán jako pokrytecký.
Ministr Salvini ohlásil: „Doufám, že se Francie omluví!“ A připomněl, kolik uprchlíků Paříž v posledních letech odmítla. Zavázala se přitom, že z Itálie přijme 9 816 migrantů, jenže nakonec jich bylo jen 640.
Do Itálie naopak od počátku letošního roku do konce května poslala 10 249 migrantů, kteří překročili francouzsko-italské hranice.
Ano, Itálie v posledních letech čelí největšímu náporu uprchlíků, aniž se ze strany sousedů, neřkuli institucí Evropské unie dočkala nějakého skutečného řešení. Zůstalo u příslibu kvót, nebo se to přehodilo na Turecko.
Vítězí pokrytectví
I když vlny z let minulých poklesly o jednu třetinu, uprchlíci tu stále jsou. Stali se i jedním z témat, na nichž padla předchozí vláda levého středu, miláčka Bruselu Mattea Renziho. Stará Evropa před problémem stále zavírá oči, nová Evropa je s velkým nasazením hluchá a slepá.
Francouzský premiér Michel Rocard kdysi řekl: „Nemůžeme zachránit veškerou bídu světa, ale měli bychom se o to za každou cenu snažit.“ Platí to dosud?
Nejvyšší představitelé Francie a Itálie, předseda italské rady Giuseppe Conte a francouzský prezident Emmanuel Macron chrlí jedno prohlášení za druhým. Tady však již nejde o uprchlíky, ale o komunikaci, v níž vítězí pokrytectví. Ministři financí zrušili své setkání. Ohrožena byla i páteční schůzka prezidenta Macrona s premiérem Contem.
Morálním vítězem se nakonec nečekaně stalo Španělsko, konkrétně Valencie, která vyhlásila, že loď Aquarius hodlá přijmout. Nový socialistický předseda španělské vlády Pedro Sanchez, který je ve funkci jen pár dní, to vyjádřil slovy: „Patří to k našim povinnostem.“
Loď Aquarius patří k prostředkům, kterými nevládní organizace řeší to, co státy stále více rozděluje. SOS Méditerranée, jež plavidlo využívá, sdružuje německé, švýcarské, italské týmy, jež zachránily tisíce uprchlíků. Nevládní organizace tak často kritizované, že kupčí o uprchlíky s mafiemi, ale nemohou dlouhodobě řešit situaci. Taková loď prostě Evropu nezachrání. Evropa se ze svého dluhu nevykoupí.
Čelíme útoku z jihu, ne z východu, žádá Itálie pomoc NATO s migranty |
Imigrační krize, jejíž vlny dosáhly vrcholu v roce 2015, totiž nekončí navzdory různým taktickým vládním dohodám převážně ze strany cílových evropských zemí. Přiživují ji nekonečné konflikty v ohniscích válek, jako je Libye, Sýrie a Jemen.
Evropské země mají stále dost důvodů, proč se v konfliktech mocensky angažují – uprchlická krize je pouze odvrácenou stranou této spasitelské mise. Symbolicky, ale i konkrétně.
Základní otázkou zůstává, zda je Evropa schopna vleklou krizi vážně nahlédnout. Nynější bulharské předsednictví Unie zatím nedokázalo představit formát, na němž by se členské státy shodly – a ulpívá na dosud neprůchodných formulacích, jež rozdělují geograficky specifické evropské země. Je vůbec dohoda možná?
Mediální přestřelky o uprchlíky přitom zastírají to nejpodstatnější, co dosud tvořilo základ evropské civilizace – všelidské hodnoty, jež překonávají rozdíly mezi etniky a národy.
Občané druhé kategorie?
Kam dopluje Aquarius? Nejde o nic menšího než o budoucnost Evropy. Cesta uprchlíků nezačala na lodi a neskončí ani při doplutí. Z běženců se stanou povětšinou občané druhé kategorie, pokud vůbec. Dokáže Evropa přijmout svůj podíl na osudech těchto nešťastných lidí, ale i regionů?
Pokud budou mít běženci štěstí, že je nějaká země přijme podle dohod (ze Ženevy nebo Dublinu), budou muset ještě udělat zásadní civilizační rozhodnutí. Chtělo by se říct kardinální. Ze zkušeností z nedávných časů víme, že potomci imigrantů, kteří se neztotožnili s novou kulturou, ji nikdy nebudou vnímat jako vlastní.
Cesta do Evropy na lodi Aquarius opravdu nestačí k tomu, aby se uprchlíci stali těmi šťastnými ztroskotanci, jež kdysi vyvedla z apokalypsy ke spáse ona biblická archa Noemova.
Archa proroka, který se mimochodem v Koránu jmenoval Húd.
