Československo posílalo za krajany do Sovětského svazu i učitele, ve 30. letech však někteří skončili na popravišti a jiní na Sibiři.

Československo posílalo za krajany do Sovětského svazu i učitele, ve 30. letech však někteří skončili na popravišti a jiní na Sibiři. | foto: Archiv A. Hradilka, J. Dvořáka/ÚSTR

Velký teror vyhnal české krajany na Sibiř. O svých kořenech nesměli mluvit

  • 41
Násilný přesun na Sibiř, baťovské osady v Brazílii nebo zakládání vesnic v rumunském Banátu. Čeští krajané, kteří během 20. století hledali nový domov v zahraničí, se setkávali s různým přijetím. Přečtěte si příběhy krajanských komunit v dalším dílu seriálu Čeština ve světě.

Česká emigrace to v Rusku neměla vždy jednoduché. Anna Platonova se narodila v Sovětském svazu a plánuje se brzy přestěhovat do Prahy. Zatím žije v černomořském přístavním městě Novorossijsk, kde bydlí vůbec největší komunita Čechů žijících v Rusku.

Její předci přišli do Ruské říše z Moravy, když je tam pozvala carská vláda v rámci rozvoje oblasti kolem Černého moře v 60. letech 19. století. Prvních pár let bydleli ve vesnici Krymská v Kubáni, potom se přestěhovali do Krasnodarské oblasti, kde roku 1867 s dalšími českými rodinami založili osadu Tekos (původně Čekos). 

„Pro mé předky to bylo náročné – stavěli domy, ryli studny, starali se o zahrady. Všechno zvládli, založili ukázkové hospodářství a změnili spolu s jinými Čechy krajinu Severního Kavkazu,“ popisuje Platonova.

Ruská revoluce roku 1917 však byla pro české rodiny osudová. „Velký teror 30. let (teror trval přibližně od léta 1937 do podzimu 1938, jeho cílem byla likvidace údajných nepřátel sovětského režimu – pozn. red.) nakonec zničil život české komunity. Tekos trpěl víc než jiná sídliště na pobřeží Černého moře. Téměř všichni obyvatelé byli posláni do vyhnanství na Sibiř,“ líčí Platonova.

Mnozí na Sibiři zemřeli, jiní, například prastrýci Platonové – Josef Marks, Josef Kučera a Adolf Kučera – byli neprávem odsouzeni a roku 1938 zastřeleni. Prarodiče Platonové hrůzy na Sibiři přežili a narodily se jim děti; jedním z nich byla i matka Platonové Lidija Marks. Přesto se tamní Češi nedočkali šťastného konce.

„Zanedlouho poté začala válka a v roce 1943 se děda ztratil na frontě, proto jsem ho nepoznala. Babička byla nucena vychovávat děti sama. Jak povídá A. I. Maliborskaja, obyvatelka Tekosa a oběť represe, ti, co po hrůzných událostech zůstali naživu, se neodvážili říct ani slovo,“ dodává Platonova.

Tak tomu bylo i v její rodině. Babička s dětmi mluvila jenom rusky. O tom, že rodina pochází z Čech, nesmělo padnout ani slovo. Přesto si Platonova vzpomíná, že se její babička každou noc modlila v češtině. 

„Moje matka proto bohužel neuměla český jazyk a nevěděla o historii své rodiny. Pouze díky tomu, že koncem 90. let byly otevřeny archivy NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí – centrální státní orgán Sovětského svazu, který se mimo jiné zabýval evidencí obyvatel – pozn. red.) a díky tomu, že svědci té doby, kteří zůstali naživu, se už nebáli promluvit a vypověděli hrůznou pravdu, jsem se dozvěděla o smutném osudu mých příbuzných,“ vypráví Platonova.

Dnes je ovšem situace Čechů v Rusku jiná. Vznikají tam české školy i krajanské spolky, v nichž potomci českých emigrantů znovu sdílejí kulturu i jazyk svých předků.

„Baťováci“ mají o češtinu stále zájem

Výrazná komunita českého původu žije také v Brazílii, kde československý podnikatel Jan Antonín Baťa rozjel ve 40. letech ambiciózní projekt. Založil zde několik měst, do kterých jej následovala řada rodáků. Dodnes ve státě Mato Grosso do Sul žijí potomci tzv. baťováků, původních rodin, které zde pracovaly pro Baťův podnik. Jedná se zejména o rodinu Trachtů, vnučku Bati Dolores Ljiljanu Baťa Arambašičovou a její rodinu či rodinu Dobešů.

„V Mato Grosso do Sul učím v městečkách Batayporã (Baťova Nová voda) a Nova Andradina, kde žije několik rodin potomků baťováků. Ale učím i Brazilce, takzvané přátele České republiky, kteří se zajímají o českou kulturu a jazyk,“ popisuje Markéta Pilátová, která zde působí už čtyři roky.

Brazilci se učí česky na základních školách i v zájmových kroužcích.

Kromě toho učí i na brazilských základních školách, včetně školy Jana Antonína Bati, kterou zde podnikatel založil. „Češtinu se tu chtějí učit děti i dospělí. V oblasti učím kolem čtyřiceti dospělých a až dvě stě dětí,“ líčí učitelka zájem o český jazyk.

Ve státě Rio Grande do Sul vyučuje na dvou místech v Nova Petrópolis krajanskou komunitu, tzv. Bohemios, kteří se stejně jako chudí lidé z jiných evropských zemí vydali hledat štěstí za oceán. „Přicestovali do Brazílie jako takzvaní čeští Němci z oblastí Liberecka a Jablonecka na konci devatenáctého století,“ popisuje Pilátová.

Jejími „žáky“ jsou jak šestileté děti, tak i důchodci. „Mojí nejstarší studentkou je poslední ‚pražská Němka‘, která mluvila česky v dětství a po vyhnání Němců našla s rodiči domov v Brazílii. Dodnes je aktivní v české krajanské komunitě, protože se cítí být jak Němkou, tak Češkou,“ vypráví lektorka.

Pro 87letou ženu, která si nepřeje uvádět své jméno, je čeština řečí jejího dětství. Mluvila tak s kamarádkami ze školy a na ulici, ačkoli doma používali tzv. Prager Deutsch. Do Česka se občas vrací, aby zašla na kávu do kavárny Slavie na Národní třídě v Praze.

Další česká komunita v Brazílii žije ve městě Porto Alegre, kde Pilátová dvakrát týdně učí na místní univerzitě. Tam má dohromady sto studentů a dalších šedesát brazilských dětí učí na místní základní škole v zájmovém kroužku českého jazyka a kultury.

Ke studiu češtiny podle Pilátové přivádí brazilské studenty nejrůznější důvody. „Vloni jsem měla velmi nadanou studentku, která má chovnou stanici tzv. československého vlčáka, s jehož chovem má v Brazílii velké úspěchy a často k nám jezdí kvůli nákupu těchto psů.“

V Banátu se učí česky kvůli práci

Vladimír Kovář učí na základní škole a ve školce v rumunském městě Eibenthale už třetím rokem. K tomu dojíždí jednou týdně do Ješelnice a Oršavy, kde vede kroužek češtiny. Na jeho hodiny dochází 37 dětí a také hodně dospělých má o jazyk zájem. Podle něj je čeština v Rumunsku velmi populární. „Pracovní agentury neustále hledají zaměstnance do českých firem, a tak se znalost češtiny hodí a cení,“ objasňuje Kovář.

Čeština ve světě

V Rumunsku mohou mít národnostní menšiny vyučování ve svojí mateřštině do 4. třídy, čehož využívá škola v největší české vesnici Gerník, stejně jako školy ve vesnicích Bígr a Svatá Helena, kde působí lektorka Kateřina Roháľová. Právě ve Svaté Heleně budou za šest let slavit dvě stě let od příchodu prvních osadníků, kteří české vesnice zakládali „na zelené louce“ uprostřed lesů.

V Eibenthalu je ovšem situace odlišná. Čeština je tam stále živý jazyk a ve vesnici se běžně komunikuje česky. „Není problém se domluvit v obchodě, hospodě, kostele i mezi sousedy. Proto sem jezdí i dost turistů. Výhodou je okolní příroda i vzrůstající infrastruktura,“ popisuje Kovář. „I místní Rumuni jakž takž česky umí – řada z nich v minulosti v Česku pracovala.“

To je také důvod, proč na tomhle místě není zájem o výuku češtinu tak veliký jako na jiných místech Rumunska. „V Eibenthalu před lety odmítli vyučování v češtině, a tak se učí od začátku rumunsky a čeština je jako tzv. limba materna, tedy mateřský jazyk, v rozsahu tří až čtyř hodin týdně,“ dodává.

,

Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video