Dochází k tomu všude. Na tržnici v centru Jeruzaléma, v letadle během cesty do Izraele, po cestě domů z ortodoxní svatby v Brooklynu. Také židovské ženy se na internetu svěřují se zkušenostmi s obtěžováním, osaháváním nebo napadením, píše The Jerusalem Post (viz Kampaň #MeToo prolomila mlčení).
„Bylo mi osmnáct a letěla jsem do Izraele – poprvé úplně sama. V noci mě vedle sedící muž pod přikrývkami opakovaně osahával,“ popsala svůj zážitek třeba Debra Nussbaum Cohenová, zahraniční dopisovatelka deníku Haaretz. „V té době jsem nebyla dost sebevědomá ani pohotová, abych se ohradila nebo přivolala stevarda. Buďte si ale zatraceně jistí, že jsem udělala všechno proto, aby mé dcery takové nebyly,“ dodala novinářka.
Prolomit mlčení. Miliony příběhů o sexuálním násilí zaplavily internet |
Leah Solomonová, žena z Jeruzaléma, zase vylíčila, jak před lety jela jako vychovatelka na dětský tábor. Čtyři dívky ve věku čtrnáct až patnáct let za ní tehdy přišly a svěřily se jí, že byly zneužity stejným mužem. Pořadatelé se však odmítli věcí zabývat, neboť k napadení došlo mimo areál tábora.
„Frustruje mě, když nás duchovní posílají mluvit s lidmi z ulice, aniž by si uvědomovali, jakému obtěžování při tom musíme čelit,“ komentovala doktorandka Eliana Fishmanová, která se v létě účastnila židovského studijního programu v New Yorku, pokyny vedoucích, kteří posílali mladé ženy mezi bezdomovce.
„Vytvářím kulturu, proti jejímž nejhorším projevům pak bojuji“
Kampaň však rezonuje i mezi muži, jak ukázal příklad rabína Andrew Shapira Katze z izraelské Beerševy. Ten se na Facebooku přiznal, že také on obtěžoval ženy a spoluvytvářel společnost, jež nepatřičné jednání přehlížela a utrpení obětí zlehčovala. Učinil tak formou modlitby, která je spojována s židovským svátkem Jom kipur (Den smíření), při níž věřící prosí za odpuštění těch, jimž ukřivdili.
„Nerespektoval jsem. Zneužíval jsem. Obtěžoval jsem. Škodil jsem. Hledal jsem sexuální uspokojení bez ohledu na city druhých. Dotýkal jsem se, aniž jsem měl jistotu svolení,“ poká se rabín na internetu. „Většinu z toho jsem učinil jako chlapec. Ale ne vše,“ pokračuje.
A zároveň upozorňuje, že i zdánlivě banální jednání, které oběti často mlčky přecházejí, neboť je pro ně každodenní realitou, vytváří podhoubí pro závažnější činy a jejich bagatelizaci. „Možná si většina žen ani nevzpomene, možná nejde o věci, na něž v kampani přímo upozorňují. No a co. Podílel jsem se na utváření této kultury, přestože jsem sám proti jejím nejhorším projevům bojoval,“ píše Katz.
„Cítím hanbu. Cítím bolest pro bolest, kterou jsem způsobil. Cítím se zodpovědný. Ale můžu být lepší, můžu dělat víc, dodává.
