Kdy jste poprvé zaregistroval, že existují evropské poháry?
První vzpomínky jsou spjaty s mým tatínkem, který jezdil na zápasy evropských pohárů a přivezl mi vstupenku a odznak z duelu Sparty s Partizanem Bělehrad. To bylo památné utkání. Sparta doma vyhrála 4:1, ale nakonec do semifinále nepostoupila, protože venku dostala 0:5. Po zápase v Praze pak taťka seděl u nás doma v Hulíně s kamarády a vyprávěl jim, jak to vypadalo. Fanoušci Partizanu prý byli o postupu svého týmu tak přesvědčeni, že jim ukazovali pět prstů jako pět gólů. Nakonec Sparta takový világoš fakt dostala. Mluvilo se o tom, že je někde otrávili. Spousta věcí se kolem toho tehdy napsala. Pak si pamatuji Slovan Bratislava, který byl velmi úspěšný v Poháru vítězů pohárů. To už jsem vnímal i hru.
Tak zkuste zavzpomínat, co si vybavujete.
Hráli s Derby County. Vidím ty dřevěné tribuny hned u hřiště a Masného na pravém křídle, jak s Angličany cvičil. Pak přišla etapa Dukly, která dokázala porazit Stuttgart. Potom jsem jezdil na Spartu, hrálo se i v zimě. Hřiště bylo úplně zmrzlé, Angličani na ně vyběhli, aniž něco tušili. Vylétly jim nohy nahoru, padali. Nevěděli, co se děje. V té době jsme za nepříznivých klimatických podmínek dokázali porážet špičková mužstva. Oni na to nebyli zvyklí a my jsme si dovedli udělat speciální obutí.
"Je pro mě satisfakce, když hráče pomůžu vytáhnout ze špatné cesty." |
To jste se sám sebral a jel na poháry do Prahy?
Ne, ne. My jsme byli fotbalová rodina. Tři bratři, kteří hráli fotbal, a otec, který koupil auto, aby nás mohl převážet z jednoho utkání na druhé. Do toho jsme hráli hokej. Tradice pokračuje dodnes. Můj syn hrál fotbal, je trenérem, synovec také trénuje. Život můj i mého staršího bratra se pořád točí kolem fotbalu. Podle něj se dělají dovolené, víkendy, sešlosti. Po domácích zápasech na mě čeká u stadionu spousta rodinných příslušníků, tak se s nimi aspoň pozdravím. Fotbal úžasně spojuje rodinu.
Hodně kluků má oblíbené evropské kluby, hráče. Měl jste je i vy?
Vždycky jsme fandili našim klubům. Tehdy nebyly ve fotbale tak obrovské finanční prostředky. Byli jsme hrdí, když hrál poháry náš tým. Myslím, že je to tak doteď. Na zápasy jsme cestovali jako rodina, pak s partou kluků. Někteří měli auta, do kterých jsme se poskládali. Můj tatínek fandil Dukle, tak jsem byl s ním duklák. Jeden brácha přál Spartě, druhý Slavii, měli jsme to hezky rozdělené.
Sledujete často pohárové zápasy?
Je to můj chleba a musím chytat vývoj. Dnes už je fotbalů tolik, mám anglické a německé kanály, takže si můžu pustit cokoliv. Ale už si vybírám, co chci vidět. Jinak bych u toho mohl usínat, což se někdy samozřejmě stává. (úsměv)
Zlínský trenér Bohumil Páník sleduje los Evropské ligy.
Která fotbalová škola je vám nejblíže?
Vždycky to byl Wengerův Arsenal, který hrál přímočarý a rychlý fotbal. Potom se museli přizpůsobit a začali hrát více na držení míče. Dnes nás uchvacuje způsobem hry a dravostí Neapol. To je mužstvo, které najednou vyskočilo. Hraje fotbal, který se líbí mně i mým asistentům. Bavíme se o tom. Schválně jsem se díval na jejich trenéra (Maurizio Sarri), jeho historii. Není náhoda, že tam je. Také vylezl nahoru po schodech přes třetí ligy.
Víte, že jste třetí nejstarší trenér v letošní Evropské lize po Sjominovi z Lokomotivu Moskva a Wengerovi z Arsenalu?
Tak to mám ještě spoustu času.
Ale pohárů jste se dočkal v šedesáti tak akorát, že?
Člověk je tak starý, jak se cítí sám. Jsou váhy, které dokážou odhadnout věk těla, a mně hodily o patnáct let méně. S tím jsem spokojený. (úsměv)
Působil jste i v Jižní Americe. Jaký dojem na vás udělaly tamní pohárové soutěže?
Zápasy jsem viděl jenom v televizi. Co se týká divácké kulisy, byly úchvatné. A velice nebezpečné a divoké, pokud hrála argentinská mužstva proti brazilským.
Do Olomouce pojede bezplatný vlakZlín v Evropské lize Zlín se díky triumfu v MOL Cupu kvalifikoval přímo do základní skupiny Evropské ligy, jenže nemůže hrát na svém stadionu. Doma bude v 65 kilometrů vzdálené Olomouci. Na čtvrteční premiéru proti Šeriffu Tiraspol (začátek 19.00) klub vypravuje bezplatný vlak. Vstupné je v rozmezí 400 – 900 korun, balíčky na všechna tři utkání (dále proti Kodani a Lokomotivu Moskva) startují na ceně 960 korun. Podrobnou on-line reportáž z duelu proti Tiraspolu sledujte ZDE. |
Když hrál Zlín poprvé evropské poháry v roce 1970, bylo vám třináct. Vybavíte si tehdejší zápasy?
Nepamatuji si, že bych na nich byl. Asi nám do toho něco vlezlo. Ale vím, že utkání s PSV Eindhoven byla obrovská sláva. My jsme tehdy do Zlína jezdili na ligu na Zdeňka Nehodu, který byl pro nás Hulíňáky vzorem. Hrál souběžně hokej a fotbal, a tak jsme to dělali všichni. Pak se dal na fotbal, a možná i proto jsem u něj zůstal. Zdeněk byl věkově mezi mými bratry, hráli spolu v jednom mužstvu. Chodil jsem na jejich tréninky.
Je pro vás Evropská liga vrcholem trenérské kariéry?
Nic většího jsem netrénoval. Hodně ale dbám na lidské hodnoty. Dívám se, co se z kluků stane, když skončí s fotbalem. Nebo jak nakládají s penězi, které vydělají. Snažím se je navést, aby mysleli na to, že kariéra jednou skončí, a aby věděli, co budou dělat. Pro mě je satisfakce, když některé fotbalisty pomůžu vytáhnout ze špatné cesty alkoholu a jiných věcí.
Pohárovou premiéru jste zažil před 15 lety s Olomoucí proti Sarajevu, s kterým jste vypadli po penaltovém rozstřelu. Jaká to byla zkušenost?
Jedna z největších. To byly ještě patrné následky občanské války. Když jsme přejížděli z letiště do hotelu, viděli jsme raketami prostřelené věžáky. Nikdo nemluvil, hráči se dívali na zadýmené domy. Vrcholem bylo, když jsme přijeli na trénink a měli jsme k dispozici jedno hřiště, protože na všech ostatních v okolí byl jeden hrb vedle druhého. Udělali z nich hřbitovy. Hráči to silně vnímali a mohlo to na jejich výkon zapůsobit. Pískal ruský rozhodčí a celý zápas hustě pršelo. Podmínky byly hodně zvláštní. Když jsme dorazili na stadion, šli jsme uličkou a na vyvýšených místech nám fanatičtí fanoušci ukazovali strašidelná gesta. Hráči se báli vylézt z autobusu. Nakonec jsem šel první a říkal jsem si: Buď mě zabijí, nebo projdu. To bylo v den zápasu a najednou tam nebyli ani policajti. Nechali nás v tom vymáchat, bylo to hrozně těžké. Už bych se s tím nechtěl setkat. Věřím, že do všech tří zemí pojedeme k férovému souboji a hráči nebudou pociťovat, že jsou v cizí zemi.
Teď si poháry konečně užijete, že?
Dá se to tak říct.
