Když hovořila o dalším triumfu mistryně světa, zářila. S radostí popisovala, jak její sport v JAR vzkvétá. Tisková konference po zlaté medaili na osmistovce byla pro Caster Semenyaovou příjemná, však už na dráze Londýnu děkovala: „Lidi, tohle je nádhera. Jste úžasní!“
Tentokrát její rysy netuhly. Nedošlo na momenty, v nichž znovu a znovu – již od svého vstupu do vrcholné atletiky v Berlíně 2009 – odpovídá ohledně své tak nejisté budoucnosti.
„Nemám čas na nesmysly. Jsem sportovkyně,“ pronesla v průběhu šampionátu. „Tohle je jejich rozhodnutí. Já se soustředím na to, abych byla zdravá a mohla závodit.“
Má své zastánce, ale také spoustu kritiků. Pokud by se Mezinárodní atletická federace vrátila k modelu, který jí znemožňoval startovat, třeba český šéftrenér Tomáš Dvořák by rozhodně nesmutnil.
„Nejsem ten, co by mu to leželo celé týdny v hlavě. Ale když se někdo zeptá, co bych s tím udělal, říkám: Já bych jim to nepovolil. Mně se tohle nelíbí,“ řekl v Londýně českým novinářům. „Pořád se omílají rovné šance, ale ony prostě mají výhodu. To je mi totálně proti mysli.“
Kromě Semenyaové míří podobné poznámky i na jiné africké duo Wambuiová (Keňa) a Niyonsabaová (Burundi). A za důkaz má posloužit studie, na niž se aktuálně IAAF odvolává: nedávno ji zveřejnil British Journal of Sports Medicine a atletky s vyšší hladinou hormonu podle ní získávají „významnou výhodu“.
Jakou? Na čtyřstovce se jedná o 2,73 procenta, na stejné trati s překážkami o 2,78 procenta, ve skoku o tyči o 2,94 procenta a v kladivu o 4,53 procenta.
„Myslím, že se to řeší hrozně špatně, a proto se neví, kudy kam,“ říká Dvořák. „Pořád by měla hrát roli většina a měly by se k tomu postavit hlavně ty ženské. Musí je to neskutečně...,“ použije ostřejší výraz. „Akorát se o tom mele – a nic se nedělá.“
On je zastáncem nejprostšího řešení: že Semenyaová, jejíž hladina testosteronu je přibližně třikrát větší než u ženského průměru, závodit nemá. Varianta, že by kupříkladu musela podstupovat terapie, při nichž množství hormonu poklesne tak, aby se srovnala procenta nastíněná studií, se mu rovněž nelíbí: „To mi přijde taky zvrácené.“
Řešení se nehledají snadno i z následujících důvodů.
Rozměr první: pro Semenyaovou je to roky lidsky těžké, chvílemi až ponižující. Brání se tomu hradbou, za kterou emoce aspoň zdánlivě neproniknou. „Nezabývám se tím. Není to můj, nýbrž jejich byznys,“ říkala na šampionátu. „Jsem pozitivní člověk.“
Ale systémově je podstatnější rozměr druhý, byť teoretický: pokud je přebytek testosteronu důvodem k vyloučení ze soutěží, co přijde dál? Možnosti totiž jsou docela děsivé.
„Testosteron má anabolický efekt, je to zřejmá výhoda. Ale co určíte jako hranici, za kterou už se nesmí závodit? Vytvoříte jim zvláštní kategorii?“ uvedl pro Telegraph John Brewer, profesor sportovních věd na univerzitě v londýnském Twickenhamu. „Problémem je, že tady vždy budou vrcholoví sportovci, jejichž těla se pohybují na hraně fyziologických možností.“
Někdo od přírody vyniká vitální kapacitou plic, jiný tolerancí vůči „zakyselení“. Brewer nabízí další hypotetické oblasti: „Zakážete start Keňanům, neboť díky přípravě ve vysoké nadmořské výšce umějí lépe zpracovávat kyslík?“ „Hříčkami“ jsou do jisté míry i Usain Bolt či Michael Phelps. I basketbalista, který měří 215 centimetrů, se vlastně vymyká.
Těžké úvahy. Těžká rozhodnutí.
Semenyaová bude zase jednou čekat, jak to s ní (ne)dopadne. A do toho po svém zlatém večeru přiznala, že by ráda zkusila ohrozit „nesmrtelný“ světový rekord Jarmily Kratochvílové z roku 1983 s hodnotou 1:53,28.
„Mám už všechny velké tituly, zlato z olympiády, z mistrovství světa. Možná je čas zaměřit se na něco dalšího,“ řekla. „Jistě, nejprve se vůbec musím dostat pod minutu a 55 sekund, už to bude velká dřina. Ale světový rekord je další položkou na mém seznamu.“
Dostane-li ovšem šanci.
