Bulharský Iljušin Il-18 narazil 24. listopadu 1966 v plné rychlosti do svahů Malých Karpat krátce poté, co po neplánovaném mezipřistání ve slovenské metropoli odstartoval na další cestu do Prahy. Žádný ze 74 cestujících na pravidelné lince ze Sofie do Berlína ani osmi členů posádky neměl šanci nehodu na vrchu zvaném Sakrakopec přežít.
Nejhorší letecká havárie v ČeskoslovenskuKrok za krokem Nejtragičtější událost československého letectví se odehrála 24. listopadu 1966 u Bratislavy, na místě s příznačným názvem Sakrakopec. Důvody zřícení bulharského letadla jsou odborníkům dodnes nejasné.  Letoun Il-18 s registrační značkou LZ-BEN |
Místo neštěstí leželo v lese, jen pár kilometrů od bratislavského předměstí Rača, ale ani to nemohlo lidem na palubě pomoci. Naprostá většina z nich totiž zahynula už v okamžiku nárazu a několik málo přeživších pak podlehlo zraněním a následkům požáru ještě před tím, než se v nevlídném listopadovém odpoledni dostala na špatně přístupné místo pomoc. „Kromě vétřiesky a traktoru se tam jiná mašina nevydrápala,“ vzpomínal jeden ze svědků katastrofy.
„V délce bezmála tisíc metrů a šířce 40 až 50 metrů zůstala jen torza stromů, orvané pařezy, stromy vyvrácené z kořenů, dokonale oholené vykřičníky stromů, jež stojí jako svíčky v márnici,“ popsal sugestivně místo neštěstí slovenský deník Smena. „Oběti katastrofy jsou roztroušené na téměř 250 metrů dlouhém úseku. Všude, kde najdeš sedadlo, úlomek z některého křídla či nějaký kufr, leží nepochybně i nějaká oběť,“ líčil čtenářům tragédii zpravodaj Rudého práva.
Zatímco následky nehody, při které kromě 45 Bulharů, 16 Maďarů, pěti Čechoslováků a pěti Němců zemřeli také cestující z Brazílie, Chile, Švýcarska, Velké Británie, Argentiny, Japonska, Hondurasu a Tuniska, byly jasné prakticky ihned, přesné příčiny zůstávají dodnes neznámé. Vyšetřování sice přišlo s několika verzemi, ale žádnou z nich se nepodařilo bezvýhradně potvrdit. I kvůli tomu, že v té době letadla ještě nebyla běžně vybavena takzvanými černými skříňkami.
Jisté jsou tak jen časové údaje, trasa letu a samozřejmě místo nehody. Bulharský Il-18 přistál v Bratislavě krátce před polednem, protože v Praze, kde byla plánovaná zastávka, bylo špatné počasí. Později odpoledne se meteorologická situace zlepšila, a tak se letoun dvě minuty před půl pátou vydal znovu na cestu. Podle pokynů dispečera měl nejprve letět podél Malých Karpat ve výšce 300 metrů a čekat, než před ním letící Iljušin Il-14 ČSA uvolní místo na obloze.
Bulharští piloti se však instrukcemi od dispečera řídili jen chvíli - a poté namířili se strojem přímo proti horskému masivu, který začíná zhruba sedm kilometrů severozápadně od bratislavského letiště. Osm minut po vzletu tak téměř plně obsazený iljušin narazil do svahu Sakrakopce.
Během vyšetřování se objevilo několik teorií od chybného nastavení frekvence radiomajáku posádkou až po vliv špatného počasí, kvůli kterému piloti až do poslední chvíle neviděli, že se řítí přímo proti zemi.
Mapka letů v oblasti tragédie letu TABSO
Podle jiné hypotézy šlo o vědomou a hrubou nekázeň posádky, která podle výpovědi někdejšího řídícího letového provozu Karola Hatvaniho už při příletu do Bratislavy nedodržela určenou trať, trasu si „zkrátila“ přes Malé Karpaty a na odletu pak patrně chtěla udělat totéž. Piloti si však neuvědomili, že tím letadlo v malé výšce vedou proti horskému masivu.
Podle odborníka na letecké nehody a bývalého pilota Ladislava Kellera nehodu nezavinila jen chyba posádky, ale především špatně stanovené odletové postupy, které povolovaly let v okolí letiště v příliš malé výšce. Na jejich základě pak totiž dispečer vydal letounu pokyn letět ve výšce 300 metrů. S tímto názorem však nesouhlasí a v exkluzivním rozhovoru pro Technet se proti němu v roce 2012 vymezil bývalý předseda vyšetřovací komise Jaroslav Dvořák. Podle jeho názoru měl „poslední slovo“ kapitán havarovaného letounu, který mohl proti přidělené trase a výšce letu vznést námitky, což však neudělal.
Objevila se také spekulace, že nehoda byla ve skutečnosti atentátem na bulharského generála Ivana Byčarova, jehož jméno je na seznamu obětí. Ale podle všeho je to jen konspirační teorie. Vyšetřovací komise, vedená československými odborníky, v závěrečné zprávě uvedla, že „nejpravděpodobnější příčnou bylo nedostatečné zhodnocení terénních a povětrnostních podmínek v okruhu letiště v Bratislavě posádkou letadla a nepřizpůsobení letu těmto podmínkám“.
Nehoda bulharského iljušinu zůstává i po 50 letech nejhorším leteckým neštěstím, které se stalo na území bývalého Československa. Druhým nejhorším neštěstím je pád jugoslávského letounu DC-9 letícího od Jaderského moře v Suchdole u Prahy, při němž zemřelo 75 lidí a čtyři podlehli zraněním v nemocnici. Třetí místo ve smutném žebříčku pak patří katastrofě Il-18 ČSA na lince z Prahy, který se krátce před přistáním se zřítil do jezera Zlaté piesky nedaleko Bratislavy. Zemřelo tehdy 76 lidí.
