Do tváře tenistky Barbory Strýcové se v žáru bitvy promítají roztodivné emoce. Teď se v ní však zračí vskutku výjimečný údiv.
„Co se to, sakra, děje?“
Odvrací setboly, sprintuje za skoro ztracenými míči, doluje každý ždibec síly uložený v drobném těle, aby zastavila belgickou ranařku ztepilé postavy Wickmayerovou. Tolik dychtila po startu na olympiádě. Tak šíleně tu chce vítězit. Soustředí se. Rve. Sada se blíží do tie-breaku.
Přichází z lavičky k základní lajně, v ruce drží ručník, chce ho předat některému z chlapců či děvčat v zelených tričkách a khaki kraťasech. Chystá se převzít míčky na podání. Jenže... Sběrači se vypařili. „Obě jsme zůstaly úplně paf,“ líčila později. „Kde jsou? Šli na svačinu?“
Musela ve třiceti letech dorazit na velkolepé hry do Brazílie, aby poprvé zažila něco takového. Potíž vězela v tom, že jedna parta po směně odběhla na zasloužený odpočinek do zákulisí. Jenže její nástupci se kdesi zapomněli a nechali hráčky bez obvyklého servisu.
„Asi tři minuty jsme čekaly, než dostaneme balony,“ nadsazovala Strýcová lehce. „Bylo to zvláštní.“
Ono se těch divností v úvodu turnaje probíhajícího v Olympijském parku vyskytlo víc (spíš než park připomíná komplex obří parkoviště, na které kdosi rozházel různá sportoviště a rozdělil je ploty).
Stejně jako areál v Riu ve vybavení i útulnosti zaostává za prostředím ve Wimbledonu či na Flushing Meadows, liší se zásadně i vycepovanost personálu. Mládež, jež má na dvorcích obsluhovat dámy a pány s raketami, zjevně neprošla dostatečným školením a výcvikem.
Sedni si, amigo!
Dívka s copem se u sítě váhavě rozhlíží, načež kutálí míček kolegovi podél boční čáry, zatímco se Wickmayerová napřahuje k podání.
Co se neznalému divákovi může zdát jako malichernost, v konzervativním tenisovém světě znamená trapas. „Byla jsem v šoku,“ řekla Strýcová. „Jsme zvyklé, že všechno klape. Ale tady ty chudinky občas vůbec netušily, která bije.“
Pravidelný běh gamů narušovali též neukáznění diváci, kteří si mezi výměnami rozvážně hledali co nejvýhodnější místo na tribuně.
Barbora Strýcová v prvním kole olympijského turnaje
„Hey, sir! Amigo! Please,“ volal do mikrofonu rozhodčí na prodejce lahví s vodou a rukou mu naznačoval, aby neprodleně usedl.
„Naštěstí organizátoři postupně vysvětlili sběračům, kam a kdy mají balony posílat. Taky uvaděči poučili lidi, že nesmějí tolik courat,“ pozorovala Strýcová. „Každopádně je to škoda. Myslela jsem, že bude všechno tip ťop, když se olympiáda koná jednou za čtyři roky.“
Nejsou ručníky, nejsou míče
Zmatky na kurtu číslo 2 nebyly v sobotu v Riu ojedinělým jevem. Při nástupu na utkání proti španělskému páru Ferrer, Bautista zjistili Radek Štěpánek s Lukášem Rosolem, že na dvorci scházejí ručníky.
„Rozhodčí se omlouval. Někam to šel řešit. A za dvě minuty se vrátil s tím, že nemá ani náhradní míče,“ popisoval Štěpánek. „Všechno nebylo nachystané, ale nakonec osušky a balony dorazily.“
Lucie Šafářová si v odpolední výhni při partii s Italkou Knappovou vyžádala ledový límec na krk. Jenže ouha, zjistilo se, že je prasklý a po chvíli z něj crčí voda. Kolabovalo i elektronické zařízení, jež hlásí dotek míčku s páskou při podání.
„V Pekingu to klapalo na minutku, Londýn byl taky super,“ připomínal Štěpánek dějiště minulých her. „Tady je to taková exotika.“
Jeho parťák Rosol přirovnal podmínky v Riu k akcím nižší kategorie challenger. Tenisté ale nemluví povýšeně jako nafrnění rozmazlenci.
„Brazilci to nemají snadné. Buďme shovívaví,“ říká Šafářová.
A Strýcová dokonce tvrdí, že některé vady mohou být prospěšné: „Jestli je kurt špinavý? Je. Ale pro mě je to výhoda. Můžu se sklouznout na kraťas, což mám ráda. I ty pauzy mi vyhovovaly. Víc vadily soupeřce, vyvedly ji z rytmu.“
