Že je věk jen číslo? „Věci se rozhodně mění,“ usměje se realisticky. „Doba regenerace či přípravy před zápasem se prodlužuje, vytíženost zanechává větší následky než před lety. Ale taky se něco mění do pozitivna, třeba ta poměrně velká hromada zkušeností, co jsem dokázal nasbírat.“
Reprezentanti-čtyřicátníci jsou i v době, v níž si sportovec může oproti minulosti výrazně prodlužovat kariéru, stále výjimkou. Jenže – nenominujte Štochla. Zaprvé na to má výkonnost, zadruhé stále chce.
„Jsem Čech a reprezentovat je vždycky ctí,“ odmítá, že by si snad chtěl v pauzách pro akce národního týmu dopřát více času na regeneraci. „Ale upozorňuju: budu rád jezdit do okamžiku, dokud budeme já i vedení přesvědčení, že můžu pomoci. Že budu prospěšný. Některé věci jdou s věkem směrem, jenž si nepřeju, ale jiné to jsou naštěstí schopny kompenzovat.“
A ještě něco jej stále motivuje k nabírání reprezentačních startů, jejichž počet v Ankaře dnes zakulatí na 200: „Objevit se na světové akci. Kdysi jsem si naplánoval, že vydržím do her v Riu, což neklaplo – velmi mě mrzí, že se jako hráč na olympiádu nepodívám. Ale neznamená to, že by mě nelákaly světové, popřípadě evropské šampionáty.“
Nyní jsou Češi v boji o MS 2017 ve Francii. Tam Štochl před dvanácti lety začínal zahraniční kariéru; tehdy byli adepty národního týmu jak on, tak sourozenec Jan, rovněž profesionální brankář. Mimochodem, i on (ročník 1975) stále chytá ve druhé bundeslize a s bratrem tak sdílejí stejnou zemi, Petr je totiž pevně zakotven v Berlíně. A aby neměl letos kulatin málo, oslaví tam i „desetiletku“ v Německu.
Petr Štochl a jeho reprezentační tváře: v brance i na lavičce, zde vedle kamaráda Filipa Jíchy.
Váží si ho tam, jak by ne: jako poslední z kádru současného elitního účastníka bundesligy pamatuje postup, proto dostal smlouvu až do 42 let, proto je od prosince kapitánem.
„Těší mě, že mám důvěru vedení a jsem pro ně pořád zajímavý,“ říká. „Ale kapitánem už jsem byl po postupu. S nástupem nového trenéra jsem byl zbaven pozic, s příchodem současného jsem se do nich vrátil.“
Štochl je sice v rozhovorech veselý chlapík, ale ve sportu je důsledný; možná je ostatně i tohle cesta, jak vydržet do čtyřicítky.
„Roli kapitána vnímám hodně v tréninku i v mimosportovních aktivitách. To, že odejdeme z tréninku neznamená, že tím končí naše práce,“ říká jasně. „Mým cílem je, aby tým fungoval na bázi vzájemné úcty, respektu, plného nasazení.“
Vzájemná úcta rozhodně panuje s vedením Berlína. Když dostal novou smlouvu, byla v ní opce – po kariéře s ním v metropoli počítají jako s koučem brankářů. Kdy se tak stane? To už víte: dokud bude dál platný, což momentálně rozhodně je.
A pak se, kontraktu navzdory, plzeňský patriot hodlá vrátit. „Pokud se stanu trenérem gólmanů, budu dělat z Plzně a jezdit a bloky do Berlína. Tahle varianta se mi ohromně líbí,“ nezastírá. „Jednak by se rodina, jak jsme vždycky avizovali, mohla pomalu v Plzni zabydlet, manželka by se mohla rozjet ve své práci, děti jít do školy... A kromě toho bych já tuhle profesi chtěl dělat nejen v Berlíně, ale i v Čechách, ať už na úrovni klubové nebo svazové.“
Což zní jako dobrý výhled. Na předávání házenkářských „brankářských genů“ se najde jen málo povolanějších.
