Nejprve se zranil v létě, kdy si pochroumal ruku. Návrat uspěchal a když pak na konci září nastoupil ke svému prvnímu zápasu v sezoně, zranění si obnovil. Když se konečně na konci prosince vykurýroval, udeřila smůla potřetí: před prvním duelem Komety pod širým nebem za Lužánkami s Plzní ho spoluhráč Tomáš Dujsík nešťastně trefil hokejkou do tváře.
Zranění nebylo triviální, Ton pomalu neviděl na oko. Doktoři mu hrát zakázali, povolení dostal až před duelem se Spartou. Ovšem s jednou podmínkou – obličej mu bude chránit speciální plexisklový kryt.
Kde jste k němu přišel?
Viděl jsem ho loni u Martina Straky. Měl jsem ho připravený od loňské sezony, tehdy mi v 51. kole Štich na Slavii vyrazil dvě jedničky. Nachystal jsem si ho na play-off, to s ním nakonec odehrál Tomáš Malec. Já kryt použil až teď. Je vzdušný, pevný, ale nemůžu se přes něj napít ani utřít pot. Vždycky si ho musím sundat.
Od konce září jste nehrál. Jaké to pro vás bylo, naskočit po tak dlouhé době do zápasu?
Pro každého sportovce je těžké naskočit do rozjetého vlaku. Mrzí mě, že jsme dobře rozehrané utkání nedotáhli do vítězného konce. Musím ale uznat, že Sparta byla lepší a zasloužila si vyhrát. Podmínky byly pro oba mančafty stejné. Neužívám si vítězství. Ale pocit, že jsem mohl hrát, mě žene i na sklonku mé kariéry dál.
Byl led za Lužánkami těžší na bruslení než ten v hale?
Na venkovní podmínky byl led vynikající. Víme, že nemůžeme srovnávat podmínky v hale a venku. Ale tohle bylo na špičkové úrovni. Pořadatelé odvedli fantastický kus práce. Jasně, někdy se stala nějaká chyba, puk skočil, ale to se děje i v hale. K hokeji to patří. Vymlouvat se na to nechci. Prostě jsme neudrželi vedení dva nula, a proto nemáme žádný bod.
Kdy jste se rozhodl, že nastoupíte?
Už minulou sobotu (směje se).
To vás ale hokejkou do obličeje při tréninku trefil spoluhráč Tomáš Dujsík. A na nedělní první utkání pod širým nebem s Plzní jste dostal od doktorů stopku.
Byla to nešťastná náhoda, to se stává. Někdy v pondělí nebo úterý jsem ale tušil, že by se s celoobličejovým krytem dalo hrát.
Napadaly vás při vleklém zranění myšlenky na konec kariéry?
Zklamaný jsem byl obrovsky, podepsalo se to na mé náladě. Zní to blbě, když děláme rozhovory, jak se Ton těší a vrací se, a já pak zase nenastoupím. Pomalu se mi o tom v noci zdálo. Říkal jsem si, co dělám špatně. Trénuji jako magor, abych mohl za Lužánkami hrát a pomoct týmu... Jsem rád, že kluci v neděli s Plzní vyhráli, aspoň mě to nemuselo tolik mrzet.
Vyříkali jste si to s Dujsíkem?
Jasně, přišel za mnou, strašně ho to mrzelo. Byl z toho taky špatný. Jenže co jsem mu na to v tu chvíli měl říct? Stalo se to v nácviku přesilovky, pro mě to byla úplně zbytečná situace. Pár jmen schytal, to nebudu zastírat. Jsem rád, že mě to nezastavilo a mohl jsem se zápasu zúčastnit.
Bolí zranění hodně?
Je to vážnější, ale nechci říkat, o co přesně jde. To bych se jenom vymlouval. Každý ví, že kdyby to spravil jeden steh, asi celoobličejový kryt nemám. Ale takový sport někdy je. O to víc jsem chtěl hrát, i když jsem věděl, že výpadek ze zápasového rytmu jen tak tréninkem nenahradím. Porážka mě mrzí, na druhou stranu špatný pocit z toho nemám.
Užil jste návrat i přes porážku?
Za Lužánkami byla fantastická atmosféra, lidi byli skvělí. Samozřejmě jsme hráli o tři body, které nemáme. Ale do konce základní části jich ještě pár zbývá a já věřím, že týmu pomůžu.
Spartu jste ale chtěl hodně porazit, viďte?
Až tak jsem neřešil, že budeme hrát zrovna se Spartou. Specifické pro mě byly loňské zápasy v Holešovicích, hale, do které jsem roky chodil každý den.
Takže nebudete potřebovat ještě pár dnů na to, abyste zápas pod širým nebem docenil?
Vůbec ne. Nechci aby to vyznělo tak, že je mi to jedno. Jsem rád, že mi doktoři dovolili hrát už v neděli proti Plzni. Vyšlo to až teď. Mám za sebou v podstatě pět měsíců letní přípravy, takže si musím užít zápas, i když se prohrálo. Věřím, že v dalších zápasech budu platnější. V neděli jedeme do Třince a chceme tam bodovat.
