"Najednou to byl jiný sport, dostihy. Věděli jsme, že musíme nejen vyhrávat, ale vyhrávat co nejvíc," líčil Jícha.
V posledním kole nakonec oslavil svůj šestý, nejsenzačnější německý titul. Navzdory bolesti dal 11 gólů a jeho tým vyhrál soutěž díky rozdílu skóre, o pouhé dvě branky!
"Ve sportu je možné všechno," říká Jícha stále v euforii, jež mu má o víkendu pomoci k triumfu v Lize mistrů.
Po titulu jste řekl, že pocity neumíte vyjádřit slovy. Už to jde?
Je to něco speciálního, opravdu velké vítězství. Jednak tím, že bylo mužstvo obměněné. A místo toho, abychom odráželi útoky ostatních, jsme najednou honili soupeře. Bylo jasně vidět, jakou roli hraje psychika a strach ze selhání.
Váš soupeř Rhein-Neckar Löwen měl stejně bodů, lehčího soupeře a sedm gólů k dobru. A selhal.
Kdyby podali optimální výkon, byli by nedostižní. My posledních pět duelů bundesligy hráli ne o výhru, ale o každý gól, pokud jsme chtěli zůstat v kolotoči o titul. Psychologické dostihy jsme zvládli na jedničku, máme vysněné zlato. Potvrzuje to klišé: Nikdy se nevzdávej.
Triumf vůle, víry?
Sami sobě jsme chtěli ukázat dvě věci. Zaprvé: když prohrát, tak tam nechat všechno. I to zní jako klišé, ale lidi nevidí hloubku, jaká v tom je. Sociální skupina musí ukázat charakter, noví kluci musí přetavit strach ze selhání v touhu po výhře. A zadruhé: můžou nás porazit, ale my jim to uděláme těžší.
To se asi lépe říká, než udělá.
Nebudeme si hrát na hrdiny, soupeři to měli ve svých rukou. Ale nedokázali to – a my ano.
Znali jste vlastně průběžný stav? Každý gól měnil situaci.
Trenér nám to nechtěl říkat, ale já za ním v poločase přišel, že to chci vědět, jinak nemůžu hrát. On prozradil: Je to remíza. Člověk dostane energii se s tím ještě víc poprat. Poslední krok je tak malinký...
Na co jste na hřišti myslel?
Byl jsem v transu, hrál jsem ve svém tunelu; ani jsem netušil, kolik jsem dal branek. Když jsem šel na chvíli střídat, slyšel jsem, že jsme o čtyři góly vzadu, a myslel si, že ani takový výsledek (výhra 37:23 nad Berlínem) nemohl stačit. Padl jsem na zem, otevřu oči a vidím, jak hala exploduje. Z bezradnosti z nevědění se stalo ryzí štěstí.
Po zápase jste se fotil s trofejí a ukazoval šest prstů – šest titulů. Je tento mezi nejcennějšími?
Byl nejdramatičtější. Už jednou jsme s Kielem museli vyhrát v posledním kole, ale stačilo "obyčejně" vyhrát. Teď uspěl omlazený tým a já jej poprvé vedl jako kapitán.
Mění něco páska na ruce?
Člověk si vzpomene, jaké si dal cíle, jaké vedl boje během sezony. Když zvednete jako první talíř pro mistry, je to úžasný pocit, že ta cesta za něco stála. Zadostiučinění. Dává vám to křídla i naději.
Naději, že tituly přijdou znovu?
V Německu jsem jich v Kielu vyhrál šest za sedm let. Chápu, že pro mnoho lidí je to nudné, ale to je pohled neutrálního fanouška. Já vedu tým a stojím za ním, za celým tímhle městem. Pokud udržíme své myšlení, může to pokračovat.
Kromě výhry nad hlavou jste musel překonat i své tělo, vážné zranění. Jak na tom jste?
Když jsem si utrhl přední vaz v kotníku a poškodil si pouzdro, nevypadalo to dobře. Trénovat jsem nemohl, pořádně chodit taky ne. Za týden jsem hrál: dostal jsem velkou dávku injekcí a stejně jsem nemohl skákat. Pak kotník zase strašně bolel, vůbec nešel rozhýbat. Myslel jsem, že už to nezvládnu.
Co s vámi doktoři provedli?
Dostal jsem domů takový hodně měkký, pružný koberec, na němž jsem se snažil běhat a trochu skákat. Moc to pomohlo.
Síly potřebujete, od soboty hrajete Final Four Ligy mistrů. Dodal vám nečekaný titul energii navíc?
Chceme tam jet a dostat ze sebe výkon jako v posledních týdnech. Ukázat trošku drzosti. Víme o síle soupeřů, ale chceme končit sezonu v neděli od 18 hodin.
Což je čas finále. Vy o Final Four sníte každý rok, čím se vymyká?
Hrajete o nejprestižnější trofej na světě, celý víkend je zorganizovaný na absolutní úrovni. V hale jsou čtyři tábory fanoušků, celkem 20 tisíc lidí okolo hřiště. To se jen tak nezažije. Celý Kolín nad Rýnem oblékne házenkářské barvy.
Ani pak sezona neskončí, Česko sehraje se Srbskem baráž o MS. Už na ni občas máte myšlenky?
Jen když se srbský spoluhráč Marko Vujin třikrát týdně ptá, jestli budu hrát. Jemu se moc nechce. Nebudu mu lhát: Pokud budu zdravý, přijedu.
