Na ulici sedí dívka a před ní jsou na stolečku tři telefonní přístroje. Tak vypadá rangúnská telefonní budka. Po městě jsou jich stovky a v barmském vojenském režimu prošpikovaném špicly a štěnicemi představují nejbezpečnější a často také jediný způsob komunikace.
Zvedám sluchátko a vytáčím kontakt, který mám zašifrovaný mezi řádky v průvodci. Ozývá se hluchý tón a to i na pátý pokus. Barmská telefonní síť je často přetížená, a tak vystřídám ještě dalších šest telefonních stanic, než začne přístroj na druhé straně linky vyzvánět.
"Ahoj, tady Pedro z Čech," představuji se předem domluvenou přezdívkou. "Ahoj, rád tě slyším," ozývá se na druhé straně. "Můžeme se potkat zítra v deset hodin ráno?" navrhuji. "Ano, buď v kavárně Gardena. Víš, kde to je?" vymýšlí Nin Win hbitě místo. "Ano, budu tam," přitakávám.
Barmská telefonní budka v luxusním (vlevo) a obyčejném vydání
Celý hovor musí kvůli případnému odposlechu trvat jen pár vteřin a ve sluchátku nikdy nesmí zaznít citlivé informace. Druhý den čekám na smluveném místě. Kavárna je téměř prázdná, ale přesto tu sedí dva osamělí muži, kteří by klidně mohli být nezávislými novináři.
Nakonec to není ani jeden z nich. S Nin Winem se potkáváme očima. "Seš Pedro z Čech?" ptá se mě polohlasně. Přikývnu a Nin Win přisedává. Záhy otevírám průvodce s listem papíru, do kterého si nenápadně přepisuji odpovědi.
Je pro vás hodně nebezpečné se tu teď se mnou bavit?
Je. Vláda na druhou stranu přesně ví, že se občas stýkám se západními novináři.
Co je pro nezávislé novináře v Barmě největší problém?
Peníze a bezpečnost. Do barmských i zahraničních médií píšu už 15 let, a tak vím, jak na to.
Kdy jste se bál nejvíce?
Nejvíce jsem se bál těsně před zatčením komika Zargara. Doprovázel jsem novináře z The New York Times, který se s ním chtěl sejít. Zargar nám volal těsně před schůzkou a ujišťoval se, že to platí. To byla chyba, protože věděl, že jeho telefon odposlouchávají. Když jsme přišli na místo, byli všude tajní a my jsme museli co nejrychleji zmizet. Pak Zargara zatkli.
Co vám hrozí, když vás vláda přistihne se západním novinářem?
Vězení. Po volbách například na několik hodin zatkli dva kolegy. Jeden je ve vězení už od dubna. Vláda tehdy na čtrnáct dní zakázala týdeník Eleven a na týden další devět týdeníků, což je rekord.
Čím se provinily?
Měly jednoduše příliš objektivní zpravodajství a navíc si dovolily dát vůdkyni opozice Su Ťij na titulní stranu. Vláda zavřela na týden i tři týdeníky, do kterých přispívám.
Orientace v Rangúnu je snadná. Ulice mají svá čísla a v centru města stojí známá Sule pagoda
Jakým způsobem vlastně v prostředí věčného sledování pracujete?
Spoléhám se na síť lidí, kterou tvoří Barmánci, jež se zúčastnili protestů v roce 1988. Jsem s nimi stále v kontaktu.
Cítíte, že se po propuštění Su Ťij změnila nálada ve společnosti?
Po volbách byli lidi velmi zklamaní. Když pustili Su Ťij, byla nálada ohromná. Ta novina se šířila od úst k ústům. Úžasní byli taxikáři, kteří to oznamovali každému zákazníkovi.
Proč vlastně generálové Lady propustili?
Pustili ji kvůli tomu, že by na ně dopadl hněv lidí. Navíc se jim podařilo odvrátit pozornost od zfalšovaných voleb. Kdyby ji nepustili, strhly by se demonstrace.
Lidé vkládají do Su Ťij spoustu nadějí. Co by teď měla udělat?
Nejprve musí vyřešit, jak najít společnou řeč s generály.
V Barmě se často hovoří o české cestě k demokracii. Myslíte, že je sametová revoluce možná?
Českou cestou to nepůjde, protože u nás je na rozdíl od roku 1989 v Československu velmi silná armáda.
Jakou roli může sehrát internet?
Internet je velká podpora. Pomáhá nám v kontaktu s exilem a mladí lidé na něm podnikají různé opoziční aktivity.
