Jedenačtyřicetiletý Jindřich Kettner je majitelem firmy, která se specializuje na prodej a pronájem radiostanic. Pomoc druhým je jeho "koníčkem" už víc než 13 let.
Kdy a jak se z vás stal dobrovolník?
V roce 1997 jsem se při povodních na Moravě potkal s lidmi, kteří přišli pomoct. Někteří uměli lézt, jiní měli terénní auta, čluny, byli mezi nimi jeskyňáři. A já jsem měl vysílačky. Zjistili jsme, že dokážeme společně pracovat a že jsme prakticky soběstační. V případě krize jsme schopní přispěchat na pomoc.
Po povodních jste tedy dali dohromady tým dobrovolníků?
Na začátku jsme hlavně zjišťovali, jaké jsou v Česku možnosti, jací tu pracují záchranáři. Po povodních v roce 2002 jsme už měli tým lidí, kteří byli schopní spolu fungovat. Potápěči, kynologové, lezci.
Trénujete nějak spolupráci?
Už v roce 2000 jsme se zúčastnili součinnostního cvičení se záchrannou službou. Zajišťovali jsme většinou rádiové spojení. Po třech ročnících jsme zjistili, že se dá pracovat efektivněji, a od té doby trénujeme sami.
Jak taková vaše cvičení vypadají?
Scházíme se jednou nebo dvakrát ročně. Vždycky je cvičení zaměřené na konkrétní situace ze života a pomáhají nám garanti z řad odborníků. Například při jedné takové akci jsme měli nasimulovaný zásah v bytě, kde byl člověk v bezvědomí. Dva dobrovolníci se na figuranta okamžitě vrhli a začali s oživováním. Medik od záchranky, který na cvičení tehdy dohlížel, to okamžitě zastavil: "V tuhle chvíli jste už oba nejspíš mrtví, protože jste přehlédli, že člověk v bezvědomí má ruku na vypínači a je pod proudem." Snažíme se vycházet ze situací, které se skutečně mohou stát.
Plánujete založit občanské sdružení?
Jednu dobu jsme o tom přemýšleli. Nakonec jsme zjistili, že by nám to moc k užitku nebylo. Například u kynologů je to nejmarkantnější, věnují všechen svůj volný čas a prostředky psům. Jsou to lidé, kteří mají vysokou odbornost, a rádi s nimi spolupracujeme. Nevěřím, že by se nám dařilo získat nějaké závratné dotace, kdybychom byli oficiální skupina. Spíš mě mrzí, že se málokdy dostaneme k tomu, abychom skutečně mohli pomoci. Policie naši pomoc často odmítá, sami nás prakticky nikdy nevolají. Přitom jsme schopní do několika hodin vyrazit a pomoci.
Zažil jste někdy akci, která by měla dobrý konec?
Takových opravdu moc není, a pokud jde o pátrání po dětech, často se o tom ani nedozvíme, nebo o nás policie nestojí. Ale jednou jsme pořádali cvičení v Českém krasu a našli jsme muže, který se tam skrýval. Zdálo se nám zvláštní, že máme o figuranta víc. Nakonec se ukázalo, že jde o hledaného zločince.
