Olympijský vítěz Samuel Sánchez zalehl na řídítka a zaťal zuby. Značky u silnice povolovaly autům sedmdesátku. On se však z Col de la Madeleine řítil na kole rychlostí, za niž by francouzští četníci vyměřili řidiči mastnou pokutu. "No jo, Sánchez je ve sjezdech kamikaze, blázen," prohlásil o něm Němec Jens Voigt.
Na 18 kilometrech sjezdu letěl Španěl až devadesátkou, ztrátu za duem Contador – Schleck stáhl o půl minuty. I díky tomu poskočil na celkové 3. místo. "Nikdo se nesmí při sjezdu bát. Prostě musíte sledovat kola před sebou a snažit se jich udržet," říká Voigt.
Loni na sjezdu z Malého Bernardu padl a zalila ho krev. "V paměti mi chybí 30 minut života." Že vyvázl s těžkým otřesem mozku a dvěma zlomeninami, je málem zázrak.
Jens Voigt při loňském pádu na Tour de France.
Už dvakrát sebral sjezd na Tour to nejcennější, lidský život: V roce 1935 Španěla Capeda cestou z Galibieru a o 60 let později Itala Casartellihu na pouti z pyrenejského Portet d’Aspet. Podlehl zranění hlavy. Kdyby tehdy měl moderní cyklistickou přilbu, přežil by.
Rychlost na TourÚterní průměr v alpské etapě: |
Vedoucího Lucemburčana Fabera při sjezdu z Col de Porte v roce 1909 dvakrát sfoukla z kola vichřice, pak ho srazil na zem běžící kůň a ještě mu praskl řetěz. Přesto dokončil a vyhrál! Poslední kilometr šel vedle kola a 20 tisíc diváků v cíli v Lyonu se ho chtělo dotknout. Pro štěstí.
Také Johann Bruyneel, tvůrce triumfů Lance Armstronga, patří do galerie příběhů o sjezdech, pádech a nezměrné vůli. Když jel Tour 1996 jako cyklista, vyhýbal se při sjezdu z Cormet de Roselend vrávorajícímu soupeři. Na kraji silnice najel na štěrk, zavadil o kámen, kolo mu prosvištělo nad hlavou a on sám padal přes zídku z útesu do třicetimetrové strže.
"Jsem mrtvý, říkám si. Dopadl jsem na strom, padal dál, na zemi se udeřil do hlavy. A vedle mě leží mé kolo! Napadlo mě: Žiju, mohu závod dokončit." Vyšplhal i s kolem zpět a za pomoci kolegy Jekimova pokračoval.
Sjezdy v podání cyklistů vypadají úchvatně. Ale na vlastní kůži: nebrzdit, ještě nebrzdit...
To Španěl Pedro Horrillo se při loňském Giru zřítil do šedesátimetrové strže. Zlomil si stehenní kost, obratle i žebra, propíchl si plíci. Dva měsíce ležel v nemocnici. Teď sedí v tiskovém středisku, řadu přede mnou, a píše články do listu El País. Jeho pád na Giru byl posledním v jeho kariéře.
"Ztratil jsem sílu. Má noha už ze sebe vydá jen 40 procent výkonu," vysvětluje. "Ale jsem rád, že mé tělo vůbec funguje. Užívám si nový život." Je jediným novinářem, jenž smí kdykoliv vstoupit do autobusu Rabobanku.
