Reportáže našeho listu ukázaly, že prostředí "eldéenek" je často mírně řečeno nevlídné a jejich personál přetížený, špatně placený a nedostatečně vyškolený. Odezva čtenářů toto zjištění také mnohokrát potvrdila.
Kdyby nešlo o tak ponižující záležitost, mohlo by být i zábavné sledovat, jak se po několika článcích pustili odpovědní činitelé do pilného hemžení a diskutování.
Najednou víme, kolik nám chybí geriatrických lůžek. A že se nám v systému dostatečně neprolíná zdravotní a sociální péče. A že úředníci z pojišťovny nemohou sami kontrolovat, jak se v které léčebně k pacientům chovají...
Náměstek ministra zdravotnictví Marek Šnajdr je toho názoru, že problém pomůže řešit zdravotnická reforma. Proč ho ironizovat, jistě má svým způsobem pravdu. (Třeba na rozdíl od premiéra Topolánka, který za vzniklou diskusí vidí jen klacek na ministra zdravotnictví Julínka.)
Jestlipak ale tahle horlivá činnost pomůže dědečkovi, který právě teď v léčebně lapá po dechu nebo se trápí žízní a šmátrá po tlačítku na sestru, která možná nemůže přijít, protože má moc práce jinde, ale možná ani přijít nechce?
Bylo by pěkné, kdyby reportáž z novin ministerské úředníky a také poslance dotlačila k akci. Kdo ví, třeba ti první reformu (přesněji to, co z opravdové reformy zbylo) dotáhnou a ti druzí rychle schválí. A systémové změny, po kterých odborná i neodborná veřejnost už dlouho volá, přinesou úlevu i dědečkovi.
Zatím, obávám se, mu nemohu doporučit nic, než aby houževnatě "šlapal vodu" a snažil se držet hlavu pěkně vzhůru. Nebo aspoň kousek nad pomyslnou čárou, která odděluje náš svět od světa stínů.
Jeden skandál v novinách totiž bohužel není zárukou věcných řešení, jak minulý týden moudře, a bojím se, že i prozřetelně, poznamenala geriatrička Iva Holmerová. Záruk v péči o ty, kteří si sami nepomohou, je vůbec málo.
Kdo chce v tuto chvíli mít aspoň nějakou, udělá nejlíp, když na "eldéenku" zapomene a o svého dědečka, babičku či tetičku se postará doma. Je to možná překvapující, ale stále víc z nás se zařizuje právě takto "staromódně".
Počet těch, kteří pobírají příspěvky na péči o osobu blízkou, roste o tisícovky měsíčně. U čtvrtého, nejvyššího stupně závislosti, který stát dotuje 11 tisíci měsíčně, vyrostl počet evidovaných za poslední rok skoro čtyřnásobně.
Jistě, péče o staré a nemohoucí není v silách každého, ale stále víc z nás tuto cestu volí. Nakonec, není to jen "staromódní" přístup. Je to i signál od občanů směrem ke státu: když nedokážeš, státe, zajistit dost kvalitních léčeben pro ty, kteří na tebe dělali, uděláš lépe, když vrátíš aspoň část peněz těm, kteří si zkusí pomoci sami.
