"Nezasloužím si to. Leukemií trpí spousta lidí a nemluví se o nich, říká."
První trénink, to asi nebude jen rutina. Přepadne vás nostalgie?
Ne, beru to normálně, jen se těším víc než jindy. Mohl jsem trénovat sám, ale chci být v kabině s ostatními.
Ale nebudete mít stejný režim, ne?
To nemůžu. Nevstupuju do klasické zimní přípravy. Nemůžu se převlíknout a hned jít na dlouhý výběh. Nevydržel bych to. Zajdu do posilovny a běhání nechám třeba na druhý den. Nečekejte, že budu od deseti do šesti makat na stadionu.
Budete poslouchat tělo?
Rozhodně. Kdybych měl být druhý den zbitý jako pes, trénink klidně vynechám. Nepůjdu přes závit. Půl roku jsem nic nedělal.
Loni v květnu u vás lékaři zjistili leukemii. Nešla odhalit dřív?
Asi ne, akutní leukemie přijde okamžitě, bez varování. Po zápase v Opavě jsem měl modřinu na zádech, cítil jsem se unavenější. A po dalším kole na Synotu už to šlo ráz na ráz. Stačilo... Kdyby... Nechci o tom mluvit. Jsem rád, jak to dopadlo. Žiju.
Cítil jste se unavený, a přesto hrál.
Neznal jsem příznaky leukemie. Denně jsem dojížděl z Mladé Boleslavi do Prahy, stál v zácpách, nervoval se, trénoval a hrál. Únavu jsem chápal. Jenže pak boule pod kolenem, krevní testy a už to jelo. Pamatuju na Synotu, jak mě přišel před zápasem pozdravit táta Honzy Nezmara. Povídá: Pojď sem, kluku, takhle ty se rozcvičuješ na zápas, jo? Říkám mu: To úplně stačí. Ale já už nemohl, neudýchal jsem to, poznal to na mně.
Neměl jste se na zápas vykašlat?
Ale mě nic nebolelo.
Druhý den jste šel na krevní odběr a začal boj o život.
Jeden den hraješ zápas a hned druhý den se dozvíš: Stačilo, abys hlavičkoval, a mohl jsi umřít rovnou na hřišti. Nemoc byla naštěstí jenom v kostní dřeni, kdyby se mi rozběhla do krve, do periferií, šlo by o hodiny. Hned do mě bouchli první chemoterapii a ta naštěstí zabrala.
Strávil jste čtyřicet dní v nemocnici, než jste mohl poprvé domů.
Ale uteklo to, i když mi bylo ouvej. Pustili do mě hroznou oranžovou barvu, koukáš na hadičky, jak to do tebe kape, je ti blbě a říkáš si: Tohle ti má pomoct? Je těžké tomu uvěřit? Nadával jsem. Při druhé chemoterapii to kapalo šest hodin. Až za mnou přijela kamarádka, která dělá na ARO. Už do mě zas buší to svinstvo, stěžuju si. Ale ona mi radila: Musíš o tom mluvit hezky, chválit to, udělá se ti líp. A tak jsem otočil.
Co vás drželo nad vodou? Víra, rodina, fotbal?
Já na fotbal nemyslel, hlavně jsem chtěl být zdravej. Když přišli spoluhráči, třeba Honza Nezmar, snažil jsem se i laškovat, dobírat si ho. Ale moc to nešlo.
Bylo těžké bojovat?
Musel jsem. Mohl jsem jít domů dřív než po čtyřiceti dnech, jenže začaly teploty. Deset dní 39 stupňů. Byl jsem úplně hotovej, psychicky na dně. Krev v pořádku, jen se mi zvětšily uzliny na krku a najednou horečky. Nikdo nevěděl proč. Prášky, léky rovnou do žíly a nic. Doktoři říkali, že si mě zapíšou do složky Nevysvětlitelní.
Nakonec jste absolvoval čtyři chemoterapie. Jste po nich silnější?
Určitě se mění pohled na život. Nejdřív tam ležíš, nebaví tě žít, jen si říkáš: Proč já? Proč zrovna já? Pak se s tím smíříš a bojuješ. A jak je ti líp, zvyšuje se i víra, že se uzdravíš.
Neměl jste nutkání už podruhé do nemocnice nepřijít?
To ne, jen se mnou nebyla řeč. Dva dny před nástupem už jsem se jen mračil. Dřeň, krev a zase ten kolotoč. Spát s hadicemi, na záchod s hadicemi, do sprchy s hadicemi. Ale ve srovnání se samotnou léčbou jsou to prkotiny. Druhá a třetí chemoterapie nebyly tak příšerné, bylo mi blbě, nemohl jsem jíst, ale šlo to.
A čtvrtý cyklus vás znovu zdeptal?
Píchli mi do žíly oranžovou a pod kůži taky. Doktorka mi vyprávěla, že to dělají stařenkám ambulantně na chodbě. Ale já se z toho složil. Byl jsem úplně vybitej. Jenže pak přišlo vysvobození: testy byly negativní.
Už skoro půl roku je krev čistá.
Další odběr kostní dřeně vás čeká v únoru.
Zase mi do hrudníku zapíchnou veliký vrták. Když jsem to viděl poprvé, hrozně jsem se bál. Nakonec jsem si říkal: Čekal jsem to horší.
Prý vás uzdravovalo i dobré jídlo, které jste si nechal vozit. Teď jste si objednal tiramisu. Je s ním život sladší?
Byl jsem zvyklý z Itálie užívat si jídlo. V nemocnici jsem ze začátku nereptal a jedl, třeba buchtičky se šodó. Ale po chemoterapii to nešlo. Přinesli mi lavor s jídlem a šel jsem zvracet.
Tak jste zavolal do hospody a kurýr vám jídlo přivezl?
V Potrefené huse u Vltavy mi vždycky řekli, jaké dvě hotovky mají, a já si vybral. Při druhé chemoterapii, to zrovna bylo mistrovství Evropy, jsem dostal chuť na pizzu. Pepperoni se slaninou. Hned mi bylo líp.
V nemocnici nic nenamítali?
Sestřičky to štvalo, abych si nepokazil zdraví, ale doktor to povolil. Všechno jsme si později vyříkali.
Vy jste pozval sestřičky na kafe?
Pozval jsem všechny na dobré jídlo, kamarády, doktory, sestřičky i paní z kuchyňky. Povedená akce. Plno z nich jsem viděl poprvé v civilu, jinak jsem je znal jen s rouškou přes pusu.
Už pár měsíců jste zdravý. Šetříte se?
No, hlídám se. Vždyť já vlastně nic nedělám. Běhám na pásu, jezdím na kole, chodím do posilovny. Žádné lítání. To by teprve mělo začít. Pomalu, zvolna.
Jak často jste trénoval?
To nebyly tréninky, jen jsem se hýbal. Chodil jsem třeba se žáky do haly. Ti mi pěkně dávali, nestíhal jsem. Poslední týden nedělám vůbec nic. Trenér Csaplár mi při fyzických testech na fakultě řekl: Dej si volno, vysaď! Tak poslouchám.
Věříte, že se do ligy vrátíte?
Až naberu dech, tak určitě. Tělo si musí zvyknout. Hrát s balonem jsem nezapomněl, to jsem si ověřil, ale plíce nestíhají.
Slyšel jsem o dubnovém návratu, 11 měsíců od první chemoterapie. Je to reálné?
Svůj sen mám, ale žádné datum říkat nebudu.
Tak povídejte o snu. Už se vidíte s osmičkou na zádech?
Věřím, že si na jaře zahraju.
A pokud ne? Budete zklamaný?
Nebudu zklamaný, protože se mi to povede! Ale jasně že záleží na zdraví, na doktorech, na výsledcích testů. V únoru kostní dřeň, to zase bude týden strachu.
Bojíte se?
Pořád, i když ze začátku to bylo nesnesitelné. První dva roky jsou nejrizikovější, nemoc se může vrátit.
Kvůli únorovému vyšetření budete muset vynechat nejméně týden v zimní přípravě. Nevadí vám to?
Nechci říct, že fotbal beru jako druhořadou věc, ale hlavně musím být zdravý, abych mohl myslet na fotbal. A jestli vynechám deset tréninků, nezblázním se z toho. Kašlu na ně, nechci, aby mi bylo blbě. A kdyby mi řekli, že už fotbal nikdy hrát nebudu, nenadělám nic. Ale já tu šanci dostal.
O svátcích jste hrál tři halové turnaje. Co vám tělo řeklo?
Že funguje normálně. Jen jednou jsem měl trable. Den před turnajem v Boleslavi jsem posiloval nohy a dodělal je pak na palubovce. Ukrutně mě bolela lýtka. Musel jsem ještě večer zajet k panu Bradáčovi. Rozmasíroval mi to, jinak bych ráno ani nedošel k autu.
Jan Bradáč je léčitel, zabývá se alternativní medicínou. Čím to, že vám tak pomáhá?
Má v sobě pozitivní energii. Stačilo, když za mnou přijel do nemocnice a promluvil, hned mi bylo líp. Přesvědčil mě.
Jak?
Už jako kluka. Ve starším dorostu jsem vůbec nemohl hrát, bolela mě záda. Kostrč. Byl jsem u spousty doktorů, jeden frajer v Praze mě posadil na židli a škubnul mi s hlavou, až ve mně praskalo. Všechno marné. Pomohl až pan Bradáč. Máma mi dělala bramborovou placku s hořčičným semínkem, každý den to rozbouchala, placku mi dala na záda a zabalila. Po týdnu jsem kopal, nekecám.
Teď s léčitelem objímáte stromy a čerpáte z nich energii.
Na vlastním těle jsem se přesvědčil, že ty věci pomáhají.
Kdy jste si vlastně poprvé kopnul do míče? Až na podzim?
Už v létě, na svatbě trenéra Csaplára. V jednom kempu byla oslava a vypuštěný bazén. Děti v něm kopaly do balonu, tak jsme se přidali. Já, Míra Holeňák, Pavel Kuka.
To jste měl ještě hlavu bez vlasů. Kvůli chemoterapii vypadaly.
Maličkost, prkotina. Mně to bylo úplně jedno, klidně si nechám hlavu oholit, stejně na ní mám jen chmýří. Četl jsem na internetu, že bychom pak s Patrikem Gedeonem byli v záloze Slavie dva plešatí. Lidi by si nás pletli.
Už během jara si vás třeba plést budou. Pokud se vrátíte. Jaké vlastně máte plány?
Jen se vrátit. Nic víc. Vrátit se tak, jak jsem odešel.
Odcházel jste jako hvězda ligy.
Dostal jsem druhou šanci a budu se snažit.
 Václav Koloušek se svým čtyřnohým přítelem. |
