Tady hledá útočiště, než se v úterý vydá do německého kotle, na světový šampionát v Oberhofu. S manželem, také reprezentantem v biatlonu, bydlí stranou od českého týmu. "Jinak to nešlo," vysvětluje. "V penzionu, kde jsou ostatní, na nás nezbyl společný pokoj."
Nezávidí vám další biatlonisté? Celou sezonu na pokoji spolu, to je luxus.
(smích) Copak já jsem k závidění? Už jsme s Tomíkem osm let, ostatní si zvykli. Vždycky jsem chtěla chlapa, co má stejné zájmy jako já, abych měla u sebe pořád někoho blízkého. A aby netrčel doma, zatímco lítám po světě.
I na soustředění děláte všechno společně?
Jak kdy. Po obědě si dáváme šlofíka a kafíčko, to je náš rituál. Nebo si na počítači pouštíme filmy.
Žádné krize? Dokážete na sebe zvednout hlas?
Občas. Vybouříme se a za pár minut je klid.
Zato váš konflikt se zbytkem ženské reprezentace se vlekl. Loni vám kolegyně vyčítaly péči trenéra Jakeše. Ještě se hádáte?
Na závodech s holkama vycházíme, to jen okolí náš vztah dramatizuje. Já vyjdu s každým, když je svolný. Ale pokud mě někdo ani nepozdraví, do zadku mu nepolezu.
I to se stává?
Jasně.
Tahle sezona pro vás začala špatně. Jak byste ji nazvala?
Divná.
Proč?
Už na prvních závodech v Kontiolahti jsem byla rozladěná, špatně se mi dýchalo. Nezastřílela jsem, zazmatkovala, zasekla se. V Hochfilzenu jsem se rozbrečela, psychicky i výsledkově jsem byla dole. Teď se zase snažím ustálit nahoře.
Minulý týden jste v Anterselvě doběhla druhá. Začínáte si věřit?
Je mi mnohem líp. Taky jsem pochopila, že poraženecká a skeptická nálada nikam nevede. Spoustu věcí jsem si srovnala v hlavě, jinak bych nemohla dál. Moje extrémní ctižádost mi často dokázala škodit.
Jste sama sobě psycholožkou?
Tu mi dělá spíš mamka, pracovala jako zdravotní sestra na psychiatrii.
Tam slyšela o opravdových problémech. Vypráví mi o nich a říká: Ty jsi mladá, hezká, úspěšná, máš práci, která tě baví. Pak mi dochází, že se trápím blbostma.
Na šampionátu v Oberhofu obhajujete titul. Je to závaží?
Ani na to nechci myslet. Pořád je spousta lepších holek. Můžu překvapit, stejně jako loni.
Německo hlásí - máme vyprodáno, každý závod uvidí 50 tisíc diváků. Vyhecuje vás bouřlivé prostředí?
Musím si dát pozor. Atmosféra asi bude podobná jako o Vánocích při exhibici na stadionu Schalke: dunění všude okolo. Stojíte na střelnici, vedle vás střílí Němka a tribuny oslavnými salvami doprovázejí každou její ránu. To zamává i s odolným člověkem.
Snadná pomoc. Vezměte si špunty do uší jako Ivan Masařík na olympiádě.
Nebo jako Švédka Forsbergová.
Už jsem je zkoušela, ale vadily mi. Neslyšela jsem šustění sněhu ani křik trenéra a zbytečně jsem z toho znervózněla.
Díky německé ofenzivě je dnes biatlon úplně jinde, než když jste v roce 1996 debutovala. Vnímáte ten rozdíl?
Je obrovský. Ještě na olympiádě v Naganu se střílela jedna položka v průměru za 55 vteřin. Teď už je i třicet vteřin pomalé.
Já myslel na zájem médií, celý ten cirkus okolo.
Bez něj by v biatlonu nikdy nebyly tak velké peníze. Škoda jen, že jsou všude, jen ne v Čechách. Každý z německé reprezentace má audi a sponzorské peníze za reklamu na flintě, na čepici, na kombinéze.
Zatímco vy nosíte na kombinéze dva velké otazníky.
Našila jsem si je před sezonou. Říkala jsem si: třeba se nějaký sponzor chytne. Nechytil.
Poběžíte s otazníky i na mistrovství světa?
Ne, vyměním je za logo tátovy tiskárny. Na moji kariéru dal kvanta peněz, tak budu aspoň propagovat jeho podnik.
