1. Stimulační prostředky. Klasika, známá již z předválečného období. Šlo o okamžité povzbuzení, lepší dech. K tomu posloužily přípravky obsahující efedrin a další stimulancia. Sportovci je dlouho polykali beztrestně. V roce 1963 sice vzniká definice dopingu, jenže zatím jde jen o cár papíru.
2. Anabolické steroidy. Podporují zejména nárůst svalové hmoty. Jejich průkopníkem se stal mimoděk Harold Connoly, olympijský vítěz v hodu kladivem z Melbourne 1956, který jimi léčil obrnu. Tehdy pochopil, jakou mohou být zbraní. Teprve v Grenoblu 1968 nařizuje Mezinárodní olympijský výbor antidopingové zkoušky. Zpočátku dokážou odhalit pouze látky typu kofeinu či efedrinu. Anabolické steroidy jsou poprvé testovány v Montrealu 1976.
3. Krevní doping. Nastupuje ve druhé polovině sedmdesátých let. Účel? Nárůst vytrvalosti. Využívá metod transfuze nebo autotransfuze. V přípravném období se odebere okysličená krev, zakonzervuje a těsně před závodem aplikuje. Nikoliv bez rizika. Aplikace cizí krve způsobuje u sportovců šoky. Zpočátku je nezjistitelný. Až na hrách v Los Angeles 1984 jsou usvědčeni dráhoví cyklisté USA.
4. Hormonální přípravky. V roce 1985 lékařská zpráva MOVupozorňuje: Pozor, existují drastičtější metody manipulace s krví než běžný krevní doping. Začíná éra EPA (erytropoetinu), kortikoidů, inzulinu i těžko prokazatelných růstových hormonů. Často mají rovněž anabolický efekt. Odhalení darbepoetinu vedlo k diskvalifikacím lyžařů v Salt Lake City.
5. Genový doping. Experimenty už probíhají, ujišťují znalci. Zásahy do genové struktury člověka jsou děsivou vizí pro sport 21. století. „Postihnou už hry 2008 v Pekingu,“ varuje český expert Jan Hnízdil. „A bude to obrovský problém.“ Věda je v úzkých. Nezná spolehlivé metody k odhalení genové manipulace. Věčný stíhací závod pokračuje.
