Jen málo moderních technologií, snad jen jaderná energetika, je předmětem tak bouřlivých diskusí jako genetické modifikace zemědělských plodin. Tábor odpůrců je striktně odmítá jako věc zcela nepřirozenou a potenciálně nebezpečnou. Tábor zastánců naopak poukazuje na jejich prospěšnost a bojuje za jejich rozšíření. V této „diskusi hluchých“, kde každý jen zarputile opakuje své argumenty a oponenty neposlouchá, není vyhlídka na dohodu či kompromis.
Situaci komplikuje i odlišný přístup ke geneticky modifikovaným organismům (GMO) v Evropské unii a „zbytku světa“. Například ve Spojených státech jsou pro posouzení nové odrůdy zemědělské plodiny důležité její nové vlastnosti. Ty se prověřují. A pokud se ukáže, že nikomu a ničemu neškodí více než starší, již používané odrůdy, je tato novinka schválena pro pěstování a konzumaci. Pro Američany je druhořadé, jakým způsobem nová odrůda vznikla.
Legislativa EU klade hlavní důraz na způsob, jakým nová odrůda vznikala. A druhořadé jsou její výsledné vlastnosti. Existuje oficiální seznam postupů, jejichž použití je označeno jako „genetická modifikace“. Pokud odrůda vznikla takovou technikou, podléhá velmi náročnému a zdlouhavému schvalování. Pokud technika na seznamu není, je cesta odrůdy na pole, do krmných žlabů zvířat nebo na talíře spotřebitelů celkem hladká.
Úředníci nedrží s vědci krok
Evropský systém v sobě skrývá nejedno úskalí. Když vznikne nová odrůda vzdorující herbicidu technikou oficiálně zařazenou mezi genetické modifikace, budou se důkladně prověřovat dopady jejího pěstování na přírodu, zdraví zvířat i lidí. Když vznikne odrůda s tou samou odolností k herbicidu technikou, která na seznamu není, může jít na pole bez velkých prověrek. Přitom na její porosty budou používány herbicidy stejně jako u geneticky modifikované odrůdy a to s sebou ponese stejná rizika poškození přírody.
Evropská legislativa má velký problém i s rychlým vývojem nových technik. Mnohé se už nabízejí k zásahu do dědičné informace nejrůznějších organismů, ale bruselští legislativci zatím nestačili rozhodnout, zda tyto techniky patří na „geneticky modifikační“ seznam, nebo ne. Úředníci nedrží s vědci krok a beznadějně zaostávají. Zatím nerozhodli ani o „nových“ technikách, jež se začaly používat před více než deseti lety. Ty už byly mezitím nahrazeny několika generacemi novějších technik umožňujících zasahovat do dědičné informace. Evropské „právní vakuum“ tak postupně narůstá. Americký systém je vůči něčemu podobnému imunní právě proto, že ho zajímá, co chtějí farmáři pěstovat na polích, a nesoustředí se na otázku, jak byla odrůda získána.
Povijnice se modifikovala sama
Problémy evropského systému regulace genetických modifikací jsou jasně patrné při konfrontaci s nejnovějšími výsledky výzkumu dědičné informace povijnice batátové, zveřejněnými v předním vědeckém časopise PNAS. Tato rostlina z příbuzenstva svlačců označovaná latinským vědeckým jménem Ipomoea batatas je známější jako batát nebo sladký brambor. Zdomácněla zřejmě v Jižní Americe, kde ji lidé pěstovali už před osmi tisíci let. Pro ztluštělé kořeny bohaté na škrob se hojně pěstuje například v Číně. Oblibě se těší i v dalších asijských zemích a v Africe. Používá se jak ke krmení hospodářských zvířat, tak i jako potravina. Sladké brambory byly do Evropy dovezeny z Jižní Ameriky o sto let dříve než lilek brambor plodící tradiční bramborové hlízy. Lilek brambor svého „sladkého jmenovce“ v oblibě nakonec překonal, ale povijnice se i u nás stále pěstuje, prodává a konzumuje.
Tým nizozemských genetiků pod vedením Lieve Gheysenové z Universiteit Gent pátral v dědičné informaci povijnice batátové po genech virů, které tuto plodinu napadají. Přitom vědci narazili na něco zcela nečekaného. Dědičná informace rostliny obsahovala úseky DNA pocházející z půdních bakterií Agrobacterium. Gheysenová a spol. jednoznačně vyloučili, že by šlo o bakterie, které se přimísily do analyzovaných vzorků. Bakteriální DNA byla „napevno“ zabudovaná do DNA povijnice. Spolu s ní se tam dostalo nejméně devět genů. Ty v dědičné informaci rostliny normálně fungují a dědí se.
Stejnou situaci znají genetici z laboratoří genových inženýrů. Ti používají Agrobacterium jako „trojského koně“ pro vnášení genů do dědičné informace zemědělských plodin. Technika patří k těm nejstarším, které byly pro genetické modifikace rostlin použity, a figuruje v oficiálním evropském seznamu genetických modifikací. Povijnice provedla ve spolupráci s bakteriemi něco podobného bez přispění genových inženýrů. V přírodě se sama geneticky modifikovala. O tom, že nejde o rostliny uniklé z laboratoří genových inženýrů, svědčí nález stejných „modifikací“ u planých příbuzných povijnice batátové z volné přírody.
Bakterie ve službách genového inženýrství
Bakterie Agrobacterium jsou přírodní „genoví inženýři“. Pronikají do buněk nejrůznějších rostlin a vnášejí do jejich dědičné informace své geny. Rostlina reaguje intenzivním množením buněk a tvorbou „nádoru“, v kterém vyrábí pro bakterii látky zvané opiny. Bakterie využívá opiny jako zdroj dusíku. Rostlina opiny neumí zpracovat, a tak z nich bakterii neujídá. Bakterie obvykle vnesou své geny jen do omezeného množství buněk a většina rostlinného organismu jimi není pozměněna.
Genoví inženýři tento trik okoukali a naučili se ho využívat. Do bakterií Agrobacterium vnesou geny, které by rádi měli v dědičné informaci rostliny a pak pustí tuto bakterii na rostlinné buňky. Mikrob se chová jako „trojský kůň“ a propašuje „podstrčené“ geny do rostlinných buněk stejně, jako kdyby to byly jeho vlastní geny.
Touto klasickou genetickou modifikací může rostlina získat např. odolnost vůči herbicidu. V jejím porostu pak lze hubit plevele postřiky, které si mezi rostlinami nevybírají. Zahubí na poli vše kromě pěstované plodiny. Stejně tak může získat plodina odolnost k housenkám, larvám brouků a dalším hmyzím škůdcům. Nemusí se pak stříkat insekticidy.
Pro evropskou legislativu není klíčové, jaké vlastnosti rostliny modifikací získaly, ale fakt, že jim k tomu pomohla bakterie Agrobacterium a že to je v dědičné informaci rostliny jasně patrné. Na takové rostliny se vztahuje legislativa regulující nakládání s geneticky modifikovanými organismy. U nás je to zákon o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty číslo 78/2004 Sb. ze dne 22. ledna 2004.
Co se sladkými brambory?
Každý, kdo má co do činění s povijnicí batátovou na území Evropské unie, se může dopouštět řady prohřešků proti zdejší legislativě. To, že na sladký brambor můžeme nahlížet jako na geneticky modifikovaný organismus, vyplývá z výčtu technik, jak je uvádí například Příloha číslo 1 výše zmíněného českého zákona o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty hned ve svém prvním odstavci.
Zatím může kdokoli v EU sladké brambory pěstovat, sklízet, krmit jimi zvířata, jíst je, obchodovat s nimi a zpracovávat je na nejrůznější produkty. Ale pokud bychom vzali na vědomí přírodní genetickou modifikaci povijnice batátové, potřeboval by už nejspíš k těm samým činnostem povolení podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1829/2003 o geneticky modifikovaných potravinách a krmivech. A pokud by příslušné instituce došly k závěru, že někdo těchto předpisů nedbá, mohl by být v České republice potrestán pokutou až do výšky pěti milionů korun.
V zemích EU včetně naší republiky platí povinnost geneticky modifikované organismy a produkty z nich vyrobené označovat tak, aby bylo jasné, že jde o GMO, popřípadě že je GMO obsaženo v produktu. Ani této povinnosti není v případě sladkých bramborů učiněno zadost. I to lze chápat jako porušení evropské legislativy.
Dočkáme se tedy zástupů odpůrců genetických modifikací protestujících s transparenty před supermarkety i drobnými zelinářstvími či tržišti? Budou sladké brambory v zemích EU dokonce zakázány, jak jsme si to naznačili v úvodu?
Jaroslav PetrJe vzděláním biolog. Pracuje jako vedoucí výzkumný pracovník ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Praze-Uhříněvsi, kde se zabývá reprodukční biologií a biotechnologiemi hospodářských zvířat. Přednáší externě na České zemědělské universitě v Praze a dalších institucích. Je také dlouholetým popularizátorem vědy. Píše například pro Lidové noviny, časopis Vesmír i server Osel.cz. |
Nikdo rozumný samozřejmě nechce, aby v Evropě k tak absurdním situacím docházelo. Česká inspekce životního prostředí, jež má dozor nad nakládáním s geneticky modifikovanými organismy v náplni práce, jistě nebude pročesávat regály se zeleninou a zabavovat sladké brambory jako nepovolený geneticky modifikovaný organismus. Stejně tak nebude Česká potravinářská inspekce zabavovat jídla, která někdo ze sladkých brambor připravil.
Objev nizozemských genetiků je proto nejspíš jen podnětem k zamyšlení. Není na čase poopravit evropskou legislativu regulující genetické modifikace? Nemohli bychom mít evropské směrnice a národní zákony, z nichž by nevyplývaly absurdity? Jen pro srovnání: americké regulaci s objevem genů bakterií Agrobacterium v povijnici batátové žádné nové problémy nenastaly. Pro Američany jsou důležité vlastnosti sladkých bramborů a ty se publikací nizozemských genetiků nijak nezměnily.
