Britský dramatik Peter Quilter na návštěvě v Divadle Ungelt

Britský dramatik Peter Quilter na návštěvě v Divadle Ungelt | foto: Marie Krbová

Nestojí o to, abych jim psal scénář pro Streepovou, říká Peter Quilter

  • 1
Jeho jméno je spjato s populárními životopisnými hrami, podle kterých vznikly snímky s Meryl Streepovou i Renée Zellwegerovou. Peter Quilter se ale natáčení neúčastní.

Peter Quilter dorazil do Prahy na premiéru novinky Trhni si, otče!, kterou uvádí Divadlo Ungelt s Bárou Štěpánovou a Petrem Stachem. V novince vypráví o vztahu rodičů a syna. Britský dramatik se přitom proslavil životopisnými hrami. Podle jeho kusu Je úchvatná! nedávno vznikl snímek Božská Florence s Meryl Streepovou. Další příběhy známých osobností ale nechystá. „S tím jsem skončil. Kusy o Judy Garlandové a Florence Foster Jenkinsové jsou tak úspěšné, že se hrají neustále. Takže i já o nich musím neustále mluvit, sledovat je a číst hodnocení. Doslova s těmi biografiemi žiji a třetí už neplánuji,“ říká populární dramatik.

Vaše hra Na konci duhy se nyní chystá jako film s Renée Zellwegerovou, účastníte se toho?
Ne a to je zajímavé. Původně jsem si myslel, že mne osloví, abych napsal scénář. A producent se tomu skoro vysmál: nikdo prý nestojí o to, abych napsal scénář k filmu za deset milionů dolarů. Nechtěli dramatika, chtěli filmového scenáristu. Je v tom tolik peněz, že nemůžou nic riskovat. Takže od prvního dne jsem věděl, že chtějí film podle mé hry, ale že se v tom nemám angažovat.

A to vám nevadí?
To je těžké. Špatně se mi kousalo, když jsem po devíti letech příprav konečně dostal jednu verzi scénáře a zjistil, že změnili padesát procent hry. To mi lámalo srdce. Říkal jsem si: Je to úspěšná hra, proč toho tolik mění? Pár měsíců jsem byl naštvaný, ale pak mi došlo, že mi tu hru přece nikdo nesebral. V divadlech se stále hraje a přesně tak, jak jsem ji já napsal. Film je prostě něco úplně jiného. Ideálně budou oba scénáře žít vedle sebe, na jedné straně divadelní a na druhé filmový, postavený na mé hře. Jinak myslím, že film bude skvělý, hodně lidí předpovídá, že se Renée dočká oscarové nominace.

A co se týče filmu Božská Florence s Meryl Streepovou? To byl stejný příběh?
Nějak se obecně předpokládá, že autor filmované knihy či hry se vždy účastní natáčení. Tak to prostě není. Podívejte se na vztah Stephena Kinga ke snímku Osvícení, on ho nesnáší. Tvůrci filmů si prostě váš námět vezmou a vy ho musíte nechat jít. Já jsem jen dramatik - nikdy nenapíšu knihu, píseň ani filmový scénář.

Ani vás neláká napsat něco pro televizi či kino?
Nikdo se mne na to neptá, všichni vědí, že jsem divadelní tvor. Přemýšlím v dialozích, oni v krátkých scénkách. Moje scény mají třeba hodinu a půl mluvení.

Tak tedy k divadlu. Napočítal jsem celkem sedm vašich her, které česká divadla uvedla. Například Je úžasná! inscenovalo už sedm divadel a právě teď ji uvádí čtyři z nich. Zdá se, že jste u nás docela populární autor.
Moje hry se nyní hrají ve čtyřiceti zemích v třiceti různých jazycích. Baví mne to sledovat. Česká republika je opravdu jednou ze zemí, kde se moje věci inscenují nejčastěji. Možná dokonce číslem jedna.

A máte nějaké vysvětlení proč?
Netuším. Zdejší lidé mají opravdu rádi divadlo, jenom v Praze je tolik rozličných scén. Hrajete vážná témata i bulvární komedie. Takže i přesto, že jste docela malou zemí, máte velikou nabídku. Tím to asi bude. Každá moje hra je jiná a zde se najde místo na komedie, dramata, satiry i muzikály. Myslím, že byste mi už pomalu mohli udělit čestné češství. A minimálně mi tu poskytnout nějaký dům.

Novinku, kterou jste přijel osobně uvést, jste prý pro Ungelt přepsal. To děláte běžně?
Napsal jsem hru pro šest postav a poslal ji zdejšímu dramaturgovi. Odpověděl, že to je přesně to, co chtějí, ale že se na scénu vejdou maximálně tři nebo čtyři herci. Bylo mi to líto, protože pokud napíšete hru a v divadle se líbí, chcete, aby se tam hrála. Tak jsem si řekl o pár týdnů a přepsal to pro tři herce.

Bylo těžké krátit vlastní text?
Samozřejmě. Musíte být hodně odvážní. Osekáváte kousky vlastního dítěte. Ale stejně jako je pro spisovatele nejdůležitější prodávat knihy, pro dramatika je nejdůležitější, aby se jeho hry hrály. Dokud je hra jen na papíře, neexistuje. Možná to ostatní mají jinak, ale můj instinkt velí, že pokud je šance, aby se má hra dostala na jeviště, udělám pro to vše.

Co vás vedlo k napsání hry Trhni si, otče!?
Je postavená na skutečné události. Můj kmotřenec měl vážné problémy s drogami, mezi čtrnácti a osmnácti vyzkoušel skutečně všechno, co šlo, mizel na několik dní a vracel se dezorientovaný. Rodina nevěděla, co s ním, tak jsem nadhodil, že bychom si mohli pronajmout kostel, sehrát tam jeho pohřeb a pozvat ho se slovy, že přesně tohle ho čeká. K tomu nedošlo, ale napadlo mne, že by to mohl být zajímavý námět na hru.

Jak to s kmotřencem dopadlo?
Pozval jsem ho na londýnskou premiéru, on se s tím velice ztotožnil a doopravdy změnil svůj život. „Právě jsem se na sebe díval a končím s tím,“ řekl mi pak do telefonu. A opravdu skončil. Nadále sice kouří marihuanu, hodně pije a dělá šílené věci, ale s tvrdými drogami skončil ihned. Takže pro mne je Trhni si, otče! osobně velice důležité. Hry píšete, abyste něco vydělal, ale zde cítím, že změnila jeden život. Je to uspokojující pocit.