Hvězdný záložník a profík každým coulem Marek Hamšík nepřijížděl z čínské štace v oslnivé formě. Kapitán Martin Škrtel zase oznámil konec kariéry a přemluvit se už nenechal. Avšak trenér Pavel Hapal měl po odvolání od slovenské fotbalové reprezentace jiné starosti než zabývat se objektivními příčinami neúspěchu.
Je to rok, co poznal, jak zákeřný ten virus dokáže být.
„Po odvolání jsem se musel vyléčit z covidu, to bylo nejpodstatnější,“ říká v pořadu Z voleje první český trenér, který vedl slovenský národní tým. „Nebylo to nic příjemného, zasáhlo mě to docela dost a proto pokaždé, když slyším slovo covid, každému říkám, ať dává na sebe pozor, ať se hlídá. Někdo vykládá o tom, že je to obyčejný druh chřipky, ale já vím, čím jsem si prošel. Všem říkám, aby dělali všechno pro to, ať jsou zdraví.“
Rovnou ze srazu reprezentace odcestoval na chalupu, aby se izoloval od rodiny. Žena se třemi syny mu jídlo předávala mezi dveřmi. „Mělo to určité periody,“ vzpomíná na náročných čtrnáct dní. „Ze začátku jsem si taky myslel, že to nebude nic složitého, protože jsem člověk trénovaný, celý život sportuju. Nakonec jsem byl na telefonu nachystaný, že by mě mohla odvézt sanitka. Hodně mě chytily dýchací cesty, nemohl jsem pořádně dýchat.“
Z volejevšechny díly nového pořadu iDNES.cz |
Nakonec si rychlou nevolal. I když i to by mu dalo zabrat. „Nemohl jsem s nikým ani telefonovat, protože jakmile jsem začal mluvit, dusil jsem se.“ Naštěstí se mu postupně začalo ulevovat. „Závěr už byl lepší, po sedmnácti dnech jsem se dostal domů. I když ani následující dva měsíce nebyly příjemné. Byli jsme se ženou na procházce na Pustevnách a menší stoupák k soše Radegasta jsem nemohl vyjít. Pořád jsem stál a vydýchával se.“
Koronavirus i v národním týmu Slovenska. Nakazil se také trenér Hapal |
Bývalý reprezentační křídelník dobře ví, jaké to je popasovat se s těžkým zraněním. Kvůli zlomené holenní kosti, když se jako hráč španělského Tenerife srazil ve skluzu s vlastním brankářem v utkání proti San Sebastianu, přišel o stříbrné mistrovství Evropy v roce 1996, ačkoli v kvalifikaci patřil k tahounům týmu. Nakonec na Euro odjel jako člen výpravy, avšak medaili nedostal.
A teď může srovnávat: „Zlomená holenní kost je bolest, která vás neohrožuje na životě, covid spoustu lidí připravil o život, možná i zbytečně. Je to úplně něco jiného, nevíte, co vás čeká, byla to nová nemoc. Kdybych se z covidu nevylízal, každý by to hodnotil, že covid je horší než zlomená noha, ale tohle zranění mě zásadně ovlivnilo v mojí další kariéře.“
 |
Protože rutinní operace nedopadla od klubového lékaře Tenerife zdárně, Hapal nehrál dlouhé tři roky. „Už jsem se nikdy nedostal do formy, jakou jsem měl předtím,“ říká sigmácká legenda, která ví, jaké to je dát gól Realu Madrid, ale také, jaké to je zahodit za Spartu penaltu v Lize mistrů proti Barceloně.
Především je však dvaapadesátiletý rodák z Břestu citlivým člověkem, jenž naslouchá a pomáhá druhým. I proto neváhal a daroval krevní plazmu bohatou na protilátky na koronavirus. Lékaři mu jich naměřili v Olomouckém kraji rekordní počet. „Dokonce jsem slyšel, že moje jméno se objevilo i na konziliu lékařů,“ usměje se. „Když vidíte, co se děje, a kolik lidí má problémy, tak jsem se rozhodl, že budu chodit darovat plazmu. Pořád chodím, budu mít šestnáctý odběr. Zkontrolují vám tam protilátky, řeknou stav krve, co v ní máte a co ne.“
Pavel Hapal (vpravo) při natáčení pořadu Z voleje
Upřímně však v olomouckém Divadle na cucky připouští, že až prodělání nemoci mu otevřelo oči. „Víte, jak to je: člověk je někdy lajdák, nepřipouští si to, ale až když se něco děje, donutí vás to,“ tvrdí.
„Vím, čím jsem si prošel, tohle mě k tomu dohnalo. A jestli moje plazma má někomu pomoct zachránit třeba i život, že dostane protilátku, tak jenom dobře. Bylo to od mě emotivní rozhodnutí. Ovšem celá naše rodina pomáhá, hlavně moje paní, ta by pomáhala každému.“
